Ať žijí duchové!!

... je-je-ještě se zzzz to-to-toho celá k-k-k-klepuuuuu, a-a-a-ani p-p-psát po-po-pořádně nemůžu... te-te-teprve teď mi za-za-začínají chlupy přiléhat zpátky k tělu a oči mi zalézají zpátky do důlků... však mně také trvalo, než jsem vylezla z bezpečného úkrytu... Řeknu vám, být jen trochu slabší povahy, tak touhle dobou tady sedí Profesor a píše poslední záznam s oznámením mého odplachtění do nebe, na křídlech děsu a hrůzy. A chybělo málo, fakt!
Přitom původně to vypadalo na obyčejný den bez ruchu a vzruchu. Dvounožkyně ráno odešly na lov, my se smečkou chvíli upravovali území k obrazu svému a pak jsme tvrdě usnuli... slunce za okny hřálo, topení taky hřálo a tak jsem se propadla do snu a spala. Když jsem se vzbudila, slunce ještě pořád hřálo a zbytek smečky pořád ještě spal... den vypadal pořád pohodově, ale můj šelmí instinkt mi napověděl, že něco je jinak... něco je ve vzduchu... nějaké nebezpečí... Chvilku jsem uvažovala, jestli vzbudit smečku a zahájit kolektivní průzkum, ale pak jsem si řekla, že jako správný šéf nejdřív zjistím okolnosti a až potom vydám povel k útoku. Zvedla jsem se a ostražitě se plížila do kuchyně. Nejdřív jsem neshledala nic podezřelého, ale když jsem obhlížela terén ze strategické pozorovatelny na židli, uviděla jsem na lince jakýsi košík se záhadnými předměty... tvar měly jako ty věci ve skořápkách, které dvounožykně dává do buchet... jo, vajíčka jim říká... ale tyhle předměty byly barevné a byly na nich jakési čárky a kapky a různé krouceninky... divné, véélmi divné. Hned vedle košíku stál květník s nějakými zelenými lupeny a žlutými květy... no mňaufix, to tady ráno nebylo!! Zloděj! Určitě je tu zloděj!! Já ho... no jo, zarazila jsem se, mysli, Lassy, mysli, copak zloděj by sem něco přinášel? Ten by spíš odnášel... tedy to je divné... a ve vzduchu podivné napětí... a... co to je?? Odněkud se nesou táááhlé, kvííílivéé zvuky... cosi kdesi úúúúpííííí... jde to z předsíně... odvahu, Lassy, odvahu... Nahodila jsem si oči na vrch hlavy, abych lépe viděla, vysunula radary, abych lépe slyšela, oblízla čumák, abych lépe cítila... HA! Teď! Zase! Tááhlééé úúúúúúúúú... a jde to z koupelny... hrůza, za zavřenými dveřmi koupelny cosi vyje a úpí... zježily se mi chlupy i tam, kde je nemám... brada se mi rozklepala tak, že jsem s ní drkotala o zem... a za zavřenými dveřmi pořád to úúúúúú... na malém, nechlupatém otvůrku v zadní části těla jsem ucítila známý tlak... no Lassy, přece se z nějakého úúúú nepotento, odvahu... jsi šéf... ať je tam, co je tam, ty si s tím poradíš... Zneškodníš podivného vetřelce a budeš v novinách a dostaneš medaili a hodinky a šunku... no tak, Lassy! Zhluboka jsem se nadechla, připlížila se ke dveřím koupelny a sice roztřesenými, ale přesto odhodlanými packami jsem zabušila na dveře s výkřikem: "Jménem zákona, otevřete!" A  nic. Ticho!! Asi se to něco za dveřmi leklo! Posílena úspěchem jsem znovu zabušila a vykřikla: "Otevřít, nebo vyrazím dveře!" A tu... pomalu, poomaaluuu, pomaloučku s děsivým skřípáním se dveře začly otevírat... cítila jsem, že mi srdce spadlo tam, kde jsem předtím cítila tlak... dveře se otvírají a... a... najednou ve dveřích bílé zjevení... a zakvílelo Uúúeeeoooooeeeeááááááá!
Duch!! Duch!! Strašidlo!!
Áááááááááááááááááááááááááááááááááááá!!
Zachraň se, kdo můžeš... a výskok, podhrab, všechny čtyři ve vzduchu a letím, pádím, prchááám, zdrhááám, za sebou kroky... už, už mě to má, musím to zbrzdit... kuchyň, linka, nahoru, hodit tomu pod nohy košík s těmi šišatými věcmi, hodit po tom květník a dolů z linky a do obýváku a pod regál a...
Ticho?
Smích?
Bo-bo-bojim se podívat... sežralo to smečku a teď se to směje?
A pak to sežere i mě?
Úplně?
Ale ten smích... to zní... to zní jako dvounožkyně... skoro... že ono to sežralo i dvounožkyni? To je konec...
Koutkem vytřeštěného oka jsem vyhlédla zpod regálu...
Uprostřed obýváku stálo straš... stála dvounožkyně, celý čumák úplně bílý a hýkala jako osel, prý při pohledu na malou kouli naježených chlupů a s očima jako talíře... to jako myslela mě ?A smála se mi tak, že jí ani nevadily rozbité kraslice, z kterých už může leda tak skládat puzzle, nevadil jí rozbitý květník a petrklíč, který prý koupila, aby si zlepšila náladu. Nevadila jí ani maska, která jí částečně popraskala a částečně se smyla, jak jí smíchem tekly slzy.
Prý jsem při tom úprku vypadala neuvěřitelně komicky a hrabala nohama stejně, jako postavičky v kreslených filmech... Prý takhle vyděšenou kočku ještě neviděla! Tsss! Tsss! Grrr! Jak, jako, vyděšenou?? Jsem jí chtěla jen pobavit, že jo, mňaufix, copak já se něčeho bojím?? JÁ? Já, Lassy, šéf smečky a předsedkyně a rejža? Já s hrdinnými prapředky, kteří dodnes vládnou džungli? Já, Lassy, statečné srdce?? Pche! Se nebojím ani... ani... prostě ničeho se nebojím a se všemi si poradím a... pssst! Počkejte... ticho... slyšeli jste to také? T-t-t-tam v  ro-ro-hu... nějaké praskání... a divné kroky, slyším kroky... bububbu-budu muset končit, mám něco neodkladného pod regálem...

Vaše Lassy (t.č. už tři hodiny pod regálem a nevim, jak to dvounožkyně myslí, když říká Ať žijí duchové, konečně je klid!).

Na fotce se teda jako vůbec nebojim, jen ukazuji smečce, kde je strašidlo.

Sdílejte!  |  O sdílení

3 komentáře

Reklama
Reklama