Zahraniční dovolená II. Ve vyhnanství.

Než jsem se nadál, seděl jsem s paničkou ve vlaku směrem k nepřátelskému území. Cestu jsem si zpestřoval aspoň tím, že jakmile někdo ze spolucestujících vytáhl svačinu, začal jsem v přepravce řádit, kňučet a prosebně prostrkovat tlapy ven, čímž jsem paničce vysloužil pověst bezcitné tyranky, která mučí hodné zvířátko hlady. V mezidobí, kdy nikdo nejedl, jsem ležel s trpitelským výrazem za mřížkou a chvílema vzdychal.
Díky tomu, jakmile jsme se ocitli na místě, otevřela panička dvířka přepravky bez obvyklé opatrnosti, aby ubohého kocourka vyndala. Ubohého kocourka už ale v přepravce nezastihla, protože jak otevřela dvířka, vyřítilo se ven černé tornádo, zavrčelo, když mu v zatáčce na dlaždicích podjely tlapky, a se strašlivým syčením se hnalo po schodech nahoru, aby rozcupovalo Muffa, vyhodilo dům do povětří a pak si trochu zdřímlo.
Muff se ale v domě nenacházel, protože měl nějaké vyřizování u sousedů, kteří chovají dvě kočky. Nezbývalo než pročuchat celý dům, prosyčet všechny kouty a počíhat za skříněma. Od práce mě navíc zdržovali dvounožci, kteří se mi pletli do cesty, nevhodně mě překračovali a vůbec jevili tendenci na mém dobytém území nadále bydlet. To jsem samozřejmě nemohl tolerovat, takže jsem jim s velkým syčením skákal na nohy a zakusoval se jim do stehen. Prokázal jsem přitom tolik statečnosti, že mě panička s obdivným výkřikem „alou!“ pustila na půdu.
Půdu tam teda mají skvělou. Velkou, tmavou, se spoustou prolízaček a s pelíškem na vyhlídce. Z půdy taky vede žebřík, po kterém se dá slézt na dvůr. Trvalo mi dost dlouho, než jsem si prošel celé území, pak jsem si otevřel dveře dovnitř a šel domů. Než na mě přišli, zanechal jsem několik vyvedených šlépějí na ubrusech po stolkách a drobné roští ve vázičce (prý sněženky) rozdělil chirurgicky přesným odhryzáním na část zelenou (tu jsem nechal ve váze) a bílou, z níž jsem následně sestavil na botníku hieroglyfický nápis „toto neprovedl ocelot“. Ukázalo se ale, že panička neumí číst hieroglyfické písmo, takže jsem to stejně schytal já.
Když jsem pojedl něco jatýrek (kuchyň tam mají ucházející), opět jsem si otevřel dveře na půdu a za chvíli jsem už číhal na dvoře za kůlnou, jestli mě panička bude hledat. Byla už tma, když panička vyšla ven. Hráli jsme pak strašně dlouho skvělou hru, kdy se panička potmě blížila postupně k různým předmětům, dělala u toho „čičiči“, a zezadu ji sledoval ocelot. Když se s šeptáním: „já tě vidim, Bertrande“ sehnutá přiblížila nadosah starému hrnci za králíkárnou, přestal jsem se plížit a hopsnul jí zezadu na záda. Panička kupodivu nic neřekla, dokonce se chvíli ani nehýbala. No a pak se trochu toporně narovnala a šli jsme domů.
Před ostatními dvounožci jsem se s paničkou pochopitelně nemohl bavit, aby si nemysleli, že jsem nějaké mazlivé domácí zvířátko, ale jakmile se všude zhaslo a dvounožci ulehli do svých rozměrných pelechů, nedalo mi to a s vrněním jsem se prošel paničce po zádech.

Sdílejte!  |  O sdílení

5 komentářů

Reklama
Reklama