Slečna Dorotka Černá se představuje a přemýšlí o významu jmen

Moji milí kočičáci a kočičandy,
dovolte, abych se představila. Říkají mi slečna Dorotka Černá. Slečna Černá mi říkali tam, kde jsem se narodila, a noví lidé, kteří se o mě teď starají, přidali Dorotka.
Já osobně na to, abych věděla kdo jsem, žádné jméno nepotřebuji. Mám v tom naprosto jasno. Moje máma byla kočka a můj táta kocour. Moje sestra je kočka a můj brácha je kocour, takže jsem si na sto procent jistá, že jsem kočka, a víc nepotřebuji vědět. Ale, jak jsem vypozorovala, lidé potřebují dávat všemu jména, asi, na rozdíl od nás, si nejsou tak jistí, co jsou zač. Naneštěstí se tahle jejich nejistota projevuje skoro pořád. Třeba můj člověk mě chytí, vyzvedne do výšky - jak by se asi jemu líbilo nemít pod tlapkami pevnou zem? Ale to ho ani nenapadne, zkrátka mě drží a volá: "Čí pak je to kočička?" Co je to za otázku? Já jsem kočka, nejsem ničí.
Nebo jindy: "Kdo je Tvoje panička?" No kdopak asi? Ty ne a ani nikdo jiný, mysli si, co chceš.
Já se nepotřebuji ptát, protože zkrátka vím, jak to je.
Stará se o mě velký člověk, má hluboký hlas, umí mě báječně drbat na zadku a můžu se s nim prát. Je to Můj člověk, každé ráno a večer se o něj pořádně otírám, aby si to uvědomil on i všechny kočky, které potká.
Pak je tu malý člověk, strašně dupe a křičí, když chci spát, tak si chce se mnou hrát, a když si chci hrát já, nemá čas. Radši se před ním schovávám.
Trochu složitější to mám se třetím člověkem. Nejdřív jsem si myslela, že je to moje maminka, hladila mě a hřála a povídala si se mnou (to jsem byla ale ještě úplně mrňavá), ale ne, kdepak! Pěkný podvod! Ačkoli jsem po ní šlapala jak divá a cucala a sála, na co jsem přišla, žádné mlíčko neteklo, ne, moje maminka to rozhodně není. Občas si říkám, jestli to není moje kotě, ale to bych o tom musela vědět, ne? Zkrátka je to trochu člověk a trochu kočka, říkám jí člověčka, když už potřebujete slyšet jméno.

Dorotka

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama