Tak jsem si přečetla mnoho deníčků a příběhů, co se stane nám kočkovitým tvorům, než se dostaneme tam, kam patříme. Kupříkladu já. Než jsem se narodila mojí mamince, krásné Iris, tak se už našli lidé, kteří mě chtěli. Jen jsem se narodila, už mě chodili obdivovat. Ne, že by neměli co. Já jsem krásná od pořád. Pak nastal den D. Vzali mě k sobě domů. Tak nebylo to špatné. Krmili mě skvěle. Na hraní jsem tam měla docela velké dvounožčí mládě. Asi na mě bylo hodné, protože děti mám moc ráda dodnes. Pak se rozhodli, že mě nechtějí. Vůbec mě nečesali, takže jsem měla zplstnatělé chlupy tak, že jsem nemohla ani chodit. A že mě dají uspat a tak různě. V té době se o mně dozvěděla moje dvounožkyně. Kočkz se jí vždy líbily, ale chovat je doma, to jí připadalo divné. Všichni kočkaři kolem ji přesvědčovali, že udělá dobrý skutek a tak. Tak si pro mě přijeli. Vůbec se mi nelíbili, a tak jsem na ně pořádně syčela. Zdála jsem se jim moc velká. Pak moje původní rodina začala smlouvat o ceně a dělat různé divnosti. Nakonec se dohodli a odvezli mě tou divnou rachotící věcí pryč. Bylo mi smutno a vůbec jsem nechtěla žít.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?