Mlčení jehňátek

... a nad prérií se rozprostřelo zlověstné, ponuré ticho. Den potemněl, utichl zpěv ptáků i dusot kopyt bizoních. Supi usedli na skalisko a v očekávání věcí příštích si v předtuše blížící se hostiny mnuli pařáty. I hyeny přešel smích a schovaly se za pahorek. Zvěd kmene Chlupančů plížil se tiše a ostražitě vysokou trávou a prodíral se opatrně křovím. Jeho smysly byly napjaty jak tětiva luku, oči pronikaly krajinou, uším neušel ani slabý šelest a neomylný nos z větru četl každý závan nebezpečí. Zvěd se protáhl hustým podrostem divokého stromoví a obezřetně se vydal k místu, na němž měla být vykonána největší a potupná msta. S odhodláním pomstít zlotřilé a mrzké činy nepřítele došel zvěd až na místo. Ještě jednou obhlédl důkladně okolí a nespatřiv žádný úkladný pohyb, s vzrušeným tlukotem srdce statečného, s rozhořčením spravedlivým a pocitem vítězným našel nejlepší místo pro pomstu a konal... konal... konal...

Ano, sestry a bratři z kmene Chlupančů. Dusno válečné nad prérií a drzost bledé bídné oprsklé dvounohé tváře dospět už tak daleko, že zdaleka nestačit válečná sekera a náčelnice Tečkovaná vichřice muset vymyslet a použít účinnější válečné... metody. Postupy. Nástrahy. Úklady. Základy. Poklady... jo, poklady. To je ono! Umístit já svůj poklad přímo tam, kde já vědět, že bídnou bledou tvář nejvíc pokořit a pak ona muset povlak stahovat a prát, a  to, co z povlaku vyndat, dlouho a pracně čistit a užívat při tom kletby, za které ji jistě velký Mňaunitou potrestá. Nazvat ona mne mnoha jmény, nehodnými náčelnice kmene šelmího... ani si je nepamatovat všechny, ale vědět, že o praseti mluvit asi osmkrát. Nenechat se já zahanbit a také nadávat, protože kdyby pořád nemachrovala, tak tady bude svatej klid, že jo. Si začne a pak se diví.
Bídná bledá tvář totiž vyhlédnout ráno wigvamovým proskleným otvorem, vykřiknout: „Prší! Zmokne mi prádlo na terase!“ a už letět k vchodu na venkovní prérii. Tečkovaná vichřice letět taky, jenže bledá dvounohá tvář ji odchytit a zabránit tak vykonat další kroky... prý Tečkovaná vichřice zmoknout, nastydnout a ještě stopy mokré otisknout na podlahu, a navíc prý bledá tvář nemít náladu honit Tečkovanou vichřici v dešti kolem venkovní prérie. Pak jít dvounohá tvář ven sama. Tečkovaná vichřice zalykat se hněvem převelikým, Tečkovaná vichřice běsnit, Tečkovaná vichřice zlá kouzla přivolávat... pak pochopit, že sama může zlé kouzlo vykonati a pak už se jen plížit prérií a udělat to, co udělat.
Bledá tvář nejdřív hromy a blesky v síle veliké rozbouřiti, slova o přehnání a vrcholu a ošklivosti vykřikovat a strčení na déšť příště slibovat... a pak nastat ticho. Dvounohá tvář vykopat válečné ticho a přestat s Tečkovanou vichřicí mluvit. Jako by najednou Tečkovaná vichřice vůbec nebýt.
Přehlížet mne ona jako velké širé rodné lány... eh... mňaufix... není tohle z jiné dimenze? Tak nic, no. Prostě přehlížet mne, nevidět mne, neslyšet mne. Nejdřív já být nadšená, že mohu konat skutky dle uvážení svého, ale pak už mi ticho nad prérií začít připadat divné. Bledá tvář hladit Old Mňauterhanda, drbat Tornádo Mňaurizonskou Mrouskici a krmit Hama Mlaskinse... jen na Tečkovanou vichřici ani nepohlédnout. Lehnout já si na práh dveří, kterými ona chodit... překročit mne a neříct jako vždy „Seotebejednoupřerazím!“ Bubnovat já na tépichtamtam... a ona mě neslyšet a neodehnat mne. Shodit já z pahorku dřevěný totem kocouře... ona ho sebrat, ani se na mě nepodívat a mlčet. Vinout já se k jejím nohám, když ona v kuchyni něco dělat... a jako bych tam já vůbec nebýt (má štěstí, že nekrájela maso, to by viděla, jak já nebýt, můra jedna protivná). Táhnout já do skrýše její noviny... a ona nevyskočit a nesebrat mi je (jsem asi vzala ty, co už přečetla, mňaufix). Nevědět já už, co učinit, aby válečné ticho zakopala, tak začít já zkoumat jediné poupě ibišku, které prý se už brzy rozvinout (no to se teda ještě neví) ... Dávat já k němu svůj ostražitý nos... a JO! JO! Bledá tvář promluvit... CO? Ona promluvit na menší bledou tvář a říct jí, ať to škaredé čuně odežene... a menší bledá tvář zrádně odehnat Tečkovanou vichřici... semizdá, že si vyskakují nějak moc obě.
A ticho neskončit, ani když já nový mokasín bledé tvář do zubů vzít a o podlahu s ním klepat a  vysílat poselství všem z kmene Chlupančů, že k ohni poradnímu je svolávám a moudré návrhy Rady starších očekávám. Než jsem celé poselství dotamtamovala, přišla menší bledá tvář, zabavila mi mokasín a řekla: „To máš z toho, že machruješ a pleteš si peřinu s bedýnkou!“
VRAAAUUUU! COŽE???
Velký Mňaunitou, vidíš to, slyšíš to? Co já tady musím vydržet, to by porazilo i vola. Pomsta... taková parádní, mazaná, dokonalá pomsta... a vona řekne, že se pletu. Jak bych si to asi mohla splést, že jo, zrovna já, osvícená náčelnice?? Že by nepochopily, že to byla pomsta? Možné to je, natvrdlé jsou na to dost... mě už z nich fakt vomejou... vomejou... vomejou... voda... ááááááááá... no jasně, opakování matka moudrosti... chytrému napověz, hloupého kopni... kopat nebudu, máme lepší postupy... tak nic, milý zvěde, vydej se na jihozápad, kde planina Little Big Válenda na tebe čeká... zrovna dnes zůstala peřina menší bledé tváře nezastlaná na planině... když ticho, tak ticho... všude bylo ticho, jako v kostele... mňaukryš, taky jiná dimenze, tak zas nic... a nad prérií znovu se rozprostřelo zlověstné, ponuré ticho. Den zčernal, utichl zpěv ptáků i dusot kopyt bizoních. Supi usedli na skalisko a v očekávání věcí příštích si v předtuše blížící se hostiny polykali sliny... I hyeny přešel smích (dvounožkyně taky, chi chi) a schovaly se za pahorek. Zvěd kmene Chlupančů plížil se tiše a ostražitě vysokou trávou a prodíral se opatrně křovím. Jeho smysly byly napjaty jak tětiva luku, oči pronikaly krajinou, uším neušel ani slabý šelest a neomylný nos z větru četl každý závan nebezpečí. Zvěd se protáhl hustým podrostem divokého stromoví a obezřetně se vydal k místu, na němž měla být vykonána největší a potupná msta. S odhodláním pomstít zlotřilé činy a mrzké omyly nepřítele došel zvěd až na místo. Ještě jednou obhlédl důkladně okolí a nespatřiv žádný úkladný pohyb, s vzrušeným tlukotem srdce statečného, s rozhořčením spravedlivým a pocitem vítězným našel nejlepší místo pro pomstu a konal... konal... konal... (mňaufix, něco na tom dodržování pitného režimu bude!)


Vaše ÚplněodvodněnáTečkovanávichřice.

Tajný vzkaz pro kmen Chlupančů: Vědět já, že název zápisku nebýt úplně přesný, ale copak já moci za to, že ten název nebýt Mlčení starší a mladší ovce?

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama