Pan Hrabal podruhé
Každá věc potřebuje dozrát. Stejně jako ty kočičky v babiččině váze. Bude to už zanedlouho rok a pořád nic. Dnes už vím, že to byl podfuk. Teta Věrka z Olomouce psala, abych si dal pozor, že děda je starej šíďák. No toto! Jak na to přišla? A co babička? Ta v tom taky jela. Já těm dvěma věřím. Ale pochopil jsem, že jsem naletěl. Že to bylo opravdu jen proutí a na něm... To mně právě vrtá hlavou. Takové malé bobulky, jemné jako naše tlapky, hebounké jako naše kožíšky. Že by přece jenom? Ale proč taková doba? Nevím. Nezdá se mně to.
Kočičenky a kočičáčci, odpusťte. Ale znovu jsem si vzpomněl na Pana spisovatele, který tak neskutečně miloval své kočendy a tak krásně o nich psal, že mně děda musel přečíst další jeho povídání o nás. On sám jednou o sobě prohlásil, že kvůli těm jeho kočkám se snad stane nesmrtelným. Miloval je neskutečně. Určitě se vám to povídání bude líbit, a tak ho posílám do vašich oušek, kterým babička říká anténky. Tak si sedněte, lehněte, vyskočte někomu do klína, hlavně ale poslouchejte co vám posílám:
... tak krásný je ten vztah člověka ke zvířeti, mne ke kocourům, ke Švarcvaldovi, který byl vždycky schopen nejkrásnějších citů, nemohl beze mne žít. Za to, jak roztrhl roucho na znamení smutku ze smrti mé máti, jsem mu posloužil k smrti. Chřadnul, už ani nemohl povyskočit, musel jsem jej zdvíhat do náruče jako černou utěrku, jako smuteční kapesník, jako šátek venkovských žen, ale hlavičku vždycky přitiskl ke mně, tak dlouho, až nastal ten poslední den, protože Švarcvald umíral hlady, dal jsem ho vedle sebe na zelenou židli, a když jsem usínal, tak jsem mu podal ruku a on se mne držel tlapičkou, a když jsem vyčerpán usnul, probudil mne zatnutý drápek, vytáhl jsem druhou ruku, pohladil mu hlavičku, ale ta už nebyla schopna přitisknout se do dlaně... tak jsem opatrně vysmeknul ruku z drápků, rozsvítil a Švarcvald byl mrtvý, jedno oko měl zavřené, ale druhé hrozitánsky zelené a otevřené, rozjívené a zděšené, roztažené hrůzou nad tím, co viděl naposled...
... Paní Ampára pravila: Kterej to je váš kocour, ten kterej sedá u potůčku celé hodiny a dívá se nehnutě do vody? Povídám, to je Švarcvald, nejblbější kocour, který nic jiného nedovede než se dívat celý odpoledne z lavičky do vody a tak docílit, aby potůček, celá ta strouha, celej ten čas jím protékala beze zbytku. Pak ještě dovede, než dojdeme spolu k potůčku, tak od baráku jde přede mnou a každé tři metry se zastaví, otočí hlavičku nazpátek jako víko kufříčku, zvedne se a já ho musím vzít do náruče, zavře oči a já si ho přitisknu k tváři a tak minutu jsme spolu identičtí, vlastně je on se mnou, cítím, jak do mne vtéká, pak oživne, procitne a jde přede mnou tři metry a zase se mu zasteskne, a tak to opakujeme, to naše milování, to vtékání mne do kocoura až ke strouze.
... Když napadl sníh, kocouři měli utkvělou představu, jak odejdu z baráku, tak odejdu už navždycky, střídali se, aby mne hlídali, a tak do hospody mne doprovázeli hlubokým sněhem, tři skvrny, které poskakovaly za mnou a spokojeně čekaly, až zase vyjdu, a že půjdeme domů. Cestou domů jsem musel střídavě některého nést a zahřívat mu tlapky. Doma, když celou cestu nadávali, mi to odpustili a stočili jsme se do postele a spali. Bylo trápení, že jeden chtěl na záchod ve dvanáct a druhý v půl druhé, třetí ve tři, tak jsem vstával jako vrátný hodinového hotelu...
Řekněte sami, moji kamarádi. Není to dojemné? Popsal někdo lépe lásku dvounožce k jeho miláčkům? Letos si dám pozor, co zase děda na jaře donese a jak tomu s babičkou budou říkat. Ty loňské kočičky se jim neujaly. Ani jedno koťátko z nich nebylo. Škoda. Já bych tak rád brášku. Nebo spíš sestřičku. Jako má Mikuláš Floppynku.
Teď mně ale začala vrtat hlavou další věc. Babička mně někdy říká, že jsem z divokých vajec. To když se ráno rozcvičuji. Nemůžu za to, že sportuji pro zdraví a klidné a bezbolestné stáří. Tady to mají oba. Sedavé zaměstnání, pohodlí, někdy až lenost se zvednout a udělat aspoň pár dřepů. Prý už to nejde. Bolí všechno, praská v kostech, loupe v kloubech. A toho já se dožít nechci. Tak si dám každý den ranní čtvrthodinku. Fakt to víc netrvá. Prolétnout několikrát bytem, vyskákat všude, kam se dá, a párkrát si to zopakovat. Chci být zdravý i ve vyšším věku. Měli by to pochopit. Že to dělám pro své zdraví a taky, aby mě nemuseli na stará kolena nosit. Prý z divokých vajec. Tak z proutí nebo odkud? Z čeho? Chci být fit. Rád bych měl u sebe někoho, jako je slečna Floppy. Kvůli ní jsem se začal učit tančit. Když jsem viděl, jak graciézně se drží s Mikulášem a tančí valčík, dostal jsem chuť ji také provést po parketu. Hvězdy tančí! Bude další pokračování oblíbeného seriálu. Tentokrát určitě vyhraje pár Floppynka a Micínek. Mňauky fšichni.
| O sdílení
sindlerova.jitka 
12. dubna 2008 22:45
No je to tak. Taky krásné počteníčko o životě s kočkami píše pan Poněšiský. Tedy František Pon. Je to paní výtvarnice a pan výtvarník, tvoří tohoto fiktivního človíčka. Taky malují krásné obrazy s kočkami a panem PoněšickýmTéž mohu jen doporučit ke čtení. Mauzí
Micínek 11. dubna 2008 14:44
Šmankote a jejdanečky. Jak to, že jsem neodepsal tetince Roni? Mám ji rád. Má kočenku Floppynku, je to moje milá, víme? Nikomu ji nedám! Chtěl jsem jí říct aby nefňukala fňuky fňuk a že hrozně rád bych jí utřel slzičky. Stačilo co nabrečel děda, když o kočičkách četl. Takže teto Roni - úsměv! Sýýýýýr!
Micínek 11. dubna 2008 14:35
Pro EvaNo. Tak jsi tedy dědu teď pořádně utřela. Jak to, že ho to nenapadlo? V tom věku by už měl mít nejméně takové zkušenosti a vědět, jak zjistit moji váhu. Až mu to řeknu, tak si bude nadávat do vo--, no do těch hospodářských zvířat. Díky za radu. A pro všechny ostatní. Nedalo mě to, ale musel jsem napsat ještě jednou o Panu Hrabalovi. Ne z ješitnosti nebo proto že nemám o čem psát. Ale proto, že si myslím že jeho některé knížky se seženou pouze v antikvariátu. Pokud je tam někdo dal. A povídání o Švarcavě, o Fusekličce a dalších kočenkách je tak dojímavé, že jsem to přepsat musel. A fakt už naposledy. Tak přeju všem hezké čtení. Mňauky.
Amos Bačvarov 10. dubna 2008 21:30
Jsi moc hodný, Micínku, děkuju Ti. Doufám, že mi panička ty knížky sežene a už se těším, jak si v nich budeme číst. Ahoj a měj se moc dobře!
EvaNo 10. dubna 2008 18:58
Ahoj Micínku! Musíme se přiklonit k názoru dědy - vůbec nejsi tlustý, jsi akorát (aspoň podle fotek). A kdybys přece jenom chtěl vědět, jak to s těmi kilogramy je, tak řekni dědovi nebo babičce, aby tě vzali do náruče a zvážili se i s tebou a potom bez tebe. No a ten rozdíl jsi TY! Naše člověčice to tak ale nedělá, ta nás na vážení cpe do přepravky a tvrdí, že je to přesnější. Ale my si myslíme, že je to proto, aby se neprofláklo, kolik vlastně váží ona, hi hi! Jinak moc pěkné počteníčko. Zdraví kočičí trio F+M+F.
Micínek 10. dubna 2008 15:18
Zdravím kočičku Kočkamňau. Podle babičky prý jsem tlustý, děda říká že to není pravda. Jak to zjistit, když mě na váhu nedostanou? Stačím seskočit a jít se schovat dřív, než se na displeji vůbec něco ukáže. Ale všichni se shodují že víc jak 5 kg nemám. A to mám 3 a půl roku. Na domácího pecivála to přece není zase až tolik. Že ano? Tak mňauky.
Micínek 10. dubna 2008 15:13
Ahoj kamaráde. Zrovna teď jsem si četl o tvém cestování AŽ do Sofie. No ne že bych nevěděl kde to město leží, v které zemi. Ale taková dálka? Děda mě pořád něčemu učí, chci být chytrý kocouř. Ale cestovat se bojím. Asi nějaká fobie. Znám to cizí slovo, i když ještě nevím co znamená. Ale určitě to bude ta fobie. Protože děda mě nikdy nelže. Ptáš se v kterých knížkách Pana spisovatele je to krásné povídání o kočičkách? Tak natoč anténky (ouška), já ti to pošeptám. Tak například „Domácí úkoly z pilnosti“, „Hovory lidí“ (tam je povídka Lucinka a Pavlína), „Žibot bez smokingu“ (na str. 63 začíná povídání o Švarcvaldovi, Švarcavě, Fusekličce...), a dál už si nevzpomínám co mě kdy děda řekl a četl. Slibuji ale, že jako chytrý kocouř se do těch knih znovu podívám a napíšu. Mňauky.
Amos Bačvarov 10. dubna 2008 9:49
Micínku, z které že páně Hrabalovy knížky je to povídání o kočkách? Moc Tě zdravím a děkuju, Amos
KOČKAMŇAU 9. dubna 2008 16:25
Ahoj Micínku, to si mi úplně připomněl, mně od od dětství provází Celestýn a Militka, z pivovaru, kde bydleli, jak píše, jak tatínek lezl pod postel utírat loužičku po Militce a jak řval, když se noviny protrhly, mně stačí do novin nakouknout a řvu taky a tak pan Hrabal mně vyprovázel životem, zejména, když jsem začala číst a později, když se člověk zasní nad lyrikou hospod, ale láska k živým tvorům, zejména ke kočičstvu, ta zůstala. Micínku sportuj, pohyb je prospěšný tělu a duchu, jdu vzbudit své kočičky, ať jdou hýbnout kožichem, představ si Micínku,že krasavice Pupík má 5,10. Ale samý sval:-D, bude mít narozeniny, dva roky, snad už se nám rozměrově nebude natahovat, měj se krásně a užívej si jara
Roni 9. dubna 2008 11:07
...a Floppynka když spí v noci se mnou, taky mě drží za ruku.
Roni 9. dubna 2008 11:06
Ach jo, ty citáty... Švarcvald mě dostal, to je smutný... Co tak hrozného viděl? )-; A to povídání o splynutí, to je tak hrozně pravdivé až to bolí... Fňukám.. Fňuky fňuk... :-(
Matylda 2 7. dubna 2008 16:31
Ahoj Micínku... díky díky. NO, s tím odchytáváním... mám hodně všelijakých míst na skříních atd., takže dvounožka má vcelku problém mě chytit... anebo se tak schovám za kytky a do míst, kde se jí špatně dostává... To mám vždycky radost. Ale nedávno mě odchytávala nějak razantněji, 3x jsem se vysmekla a začalo to být divné. Nacpala mě pak do přepravky a jely jsme prý pro včeličku... jak já to nemám ráda a jak nesnáším zvuk motoru auta... hrůza. V ordinaci to je pak docela dobré, ale hluboce jsem se urazila a nechtěla ven z přepravního domečku... Si myslí, že když mě tak sprostě ulovila, tak jako že se budu chovat způsobně, pche... Pak mě násilím vytáhla, píchlo to, hned jsem se zdekovala do přepravky zpátky... I když jsem slyšela, jak pan doktor o mně říká, že jsem strašně moc krásná kočka, že se prý pozná, že jím kvalitní krmení (dvounožka mi kupuje Hills Light - prý abych nebyla tlustá)... a pořád mě obdivoval, až jsem skoro měla čtyři barvy, ne tři... jsem totiž černobílorezavá a ještě červená mi naskákala z toho stydění či pýření se pýchou... A pořád mě chválil a chválil až mi bylo i trapně... A moje dvounožka, ta rostla a rostla a dmula se taky prý pýchou... ale zase mě zavřela do té odporné přepravky... A tak jsem mňaukala všemi možnými hlasovými rejstříky od nejvyšší po nejnižší, ať si taky užije zpěvu... Tak tak. Čau Micínku a zase někdy pa Matylda
Micínek 6. dubna 2008 18:30
Mňauky ty ponocovadlo. Teď koukám kdy jsi mejl odesílala. 0:27. Ty vydržíš být tak dlouho vzhůru? To já už mám odespáno nejmíň 10 veršíků a připravuji se na brzké ráno (někdy už i ve 3 hodiny, prosím), kdy budím dědu. Jen tak. Pro MOJI zábavu. On to nemusí a tak mě pohrozí že půjdu na balkon, ať se uklidním. Moc to nepomůže, musím se přiznat. A tak mě otevře dveře a já... No, jak kdy. Někdy vyběhnu hned, někdy si hrajeme na honěnou. Štve mě, že vždycky vyhraje děda. Vždycky mě dostane do místa, kde mě nezbývá nic jiného než se přikrčit a nechat se odnést. Máš taky takové problémy? Ti dvounožci jsou ale prdlí.
Micínek 6. dubna 2008 18:23
Ahojky Matyldičko. Pan Hrabal napsal hodně a hodně moc knížek. Děda říká že ho kdysi „nemusel“. Nerozumím mu, ale ať je po jeho. Pak se jednou začetl do do Slavnosti sněženek, a už to jelo. Každý den zázrak, Domácí úkoly z pilnosti, Hovory lidí... a další desítka knih, ve kterých jsou krásné povídky. I o kočičkách. Nevím, zdali se dají koupit v knihkupectvích. Ale půjčit si je v knihovně nebo u známých není problém. V těch čtyřech uvedených je i povídání o Lucince a Pavlíně. Však už to znáš z mého prvního tlapkání o Panu Hrabalovi. Mňauky do Těšína. Těšín od těšit se. Tak se těším že se někdy zase ozveš a Pan Hrabal se Ti bude líbit.
Matylda 2 6. dubna 2008 0:27
Ahoj Micínku, juj, děkuji za obě psaníčka... no, já jsem se sice v Brně narodila, ale teď bydlím v Českém Těšíně... Už jsem mňaukla dvounožce, ať mi jde Vzpomínky pana Hrabala koupit... a doufám, že mi z ní bude číst před spaním. Tak Micínku, pozdravuj doma, je fajn, že Tě babi s dědou koupili ve Zverimexu, protože bys mi tady chyběl... Tak čau a mňau Matylda
Micínek 5. dubna 2008 13:34
Ještě něco Matyldičce do ouška. V prvním povídání o panu Hrabalovi je o tom, že když jezdíval z Prahy autem do Kerska za kočičkami, tak jezdíval hrozně opatrně. A když jel autobusem, tak si vybíral bezpečné místo. Aby dojel v pořádku, protože si neuměl představit co by bez něj dělaly, kdo by je nakrmil. Tak je měl rád. Jo. A zdravím Tě do Brna. Děda je z Řečkovic. Mňauky.
Micínek 4. dubna 2008 20:25
Ahojky Matyldičko 2. Věř nevěř, Pan spisovatel měl v Kersku chatu a tam se staral o 24 kočiček a kočičáčků! Psal jsem o něm v deníčku Vzpomínky na pana Hrabala. On je opravdu neskutečně miloval. Jednou, při nějakém intervjů (to je ale hrozný slovo, co?) řekl že snad bude slavný díky těm jeho kočkám. Vyplnilo se mu to. Ta jeho láska ke kočičáčkům byla až neskutečná. Byl to Pan člověk. Mňauky.
Matylda 2 4. dubna 2008 14:24
Ahoj Micínku, to se to hezky četlo... děkuji, ani nevím, že Pan spisovatel tolik miloval kočičky, krása... budu muset svoji dvounožku přinutit, ať mi toho více přečte... Tak pa a piš tak hezky i dále, Matylda
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 666x / 3x
