Šíleně šladká princezna

Milé kočoulničky a milí kočoulečkové,

tak váš zaše ždlavím a jsem moč (a mňaufix... no... nemyslím moč jako moč, ale moč jako moč... chápete?) láda, že vám můžu žaše napíšáčkovat. Ne, vůbeč jšem še nežblážnila ani mi nevypadly žuby, ale rožhodla jsem se, že když teda už še mnou konečně moje žlatá laškavá... žlaťounká laškavounká dvounožkyněčka mluví, takže na oplátku budu tou nejložtomilejší nejšladouňkatější kočičičnečtou pod šluníčtem... no ty jo, tak to nevim, jak takhle vydržím psát dlouho.
No. Takže jšem hned ráno ráníčko ušoudila, že je třeba dát mojí žlaté dvounožkyničce najevo, jaký že pokládeček vžáčný má doma. Chvilinku jsem přemýšlela, ještli nemám začít být stlašně moč (chichichi, už zase!!) chytrá a všechno vědět a všemu rozumět, ale pak jsem še rožhodla, že na to jšou tu jiní ekšperti a že teda budu tou šlaďoulinkou kočičinkou. A taky placovitou a užitečnou kočulinkou.
Tak jšem hned začla placovat jako budík, plotože še mi ždálo, že ten malej červenej to nějak fláká a nezvoní, i když by měl. Nechtěla jsem se po něm opičit vydáváním pisklavých zvuků a tak jsem zvolila osvědčenou strategii, kdy stačí trochu podrápkovat palec a dvounožkyně vyletí jak ten jelen... do... střelen, místo zásahu ponechám na úvaze laskavého čtenářstva. No.
Den jsme tedy zahájily úspěšným startem (v poslední době po mně startuje čím dál rychleji, docela už útěkovou dráhu beru dost smykem, lepší se, holka!) a báječný den se zlatou kočičkou mohl pokračovat. Svolala jsem všechny mozkové buňky (svolávat smečku nemá cenu, po ránu jsou na tom jako dvounožkyně, nevymyslí nic). A použila je na vymýšlení dalších projevů mé zlatosti. Buňky nezklamaly a z jejich jádra vzešel celkem dobrý nápad – jelikož vím, jak dvounožkyni baví na mně bleskat a pak dávat mé obrázky k náhledu vám, modrokocouřníkům,
usadila jsem se v zvláště zdařilé poze před mňaunitorem. Dvounožkyně pravila, že mám jít sochovat někam jinam, protože přes mě nevidí, a navíc jsem prý schopná převrhnout hrnek s kafem. Pche!
Když támhle sochuje Chilli a Milhouse, tak to se může rozplynout... a mě pošle pryč? Grrr... é, ticho, Lassy, ticho, dnes ne, dnes jsi milá sladká hodná čičinka, tak žádné vrčení. Už už jsem chtěla spořádaně odejít, když tu jsem dostala starost, jestli dvounožkyně nemá kafe v hrnku moc horké, a proto jsem tam vstrčila kontrolní teploměr... ééé... no... von prostě ocas může mít víc funkcí, no. Sice to nepálilo, ale příjemné to nebylo, takže jsem honem teploměr sklepávala... oklepávala... dvounožkyni málem kleplo, protože kapky kafe přistály až na mňaunitoru a taky pocintaly myš, stůl a nějaká lejstra. Nasadila jsem si na čumák co nelíbeznější nevinný výraz a zatvářila se soucitně – taková spoušť, to je hrůza. Pro jistotu jsem si vlezla na křeslo, za jedno aby se mnou nechtěla spoušť konzultovat, a za druhé se mi zdálo, že se mi nějak moc lepí chloupky na teploměru... é, ocásku. Začala jsem s očistou a slibovala si, že příště už nic kontrolně měřit nebudu, protože sice by nebylo dobré, aby se dvounožkyně spálila, ale tak daleko moje obětavost nejde, abych ještě někdy měla v tlamce tu hnusnou chuť měřené tekutiny. Blééé, nechápu, jak to může pít...
Pak jsem zase zapřemýšlela, jakým úžasně laskavým činem dokážu svou nepostradatelnost. Napadlo mne, že dvounožkyně zas určitě půjde na lov potravy, a jelikož ji nenosí normálně v zubech, ale kočkavíproč ji vláčí v takových šustivých vacích, do kterých moc ráda lezu, tak jsem jí chtěla ty vaky připravit. Dostat se do skrýše, kde je má uložené, byla hračka... no vida, je tu moc pěkná zásobička... tak kterou? Tuhle? Nebo tamtu? Tahle taky šustí pěkně... ááále, tak vytáhnu všechny, ať si vybere. Kladla jsem vaky vesele po kuchyni a už už se těšila, jakou bude mít dvounožkyně radost. A měla... přišla totiž, přivábena šustěním a takovým zvláštním hlasem řekla: „To už snad není ani možný!!“ Vidíš, jak je dobře mít milou zlatou kočičku, která i nemožné zvládá levou zadní?
Jsem věděla, že to oceníš! Trochu mě sice zmátlo, že kolem procházející Piškot utrousil něco jako: „Holka, jestli tebe jednou nezabije, tak už nikoho,“ ale to asi jen opakoval něco, co chce napsat do svého spisu. Nakonec bylo dobře, že jsem vaky připravila, protože asi 15 jich sice dvounožkyně dala zpátky, ale dva si vzala a vyrazila na lov. Když se vrátila, dost funěla a říkala něco o tom, že už má ruce vytahané jak šimpanz. Normálně bych jí vysvětlila logické důsledky evolučního vývoje, ale jelikož jsem si nechtěla pokazit imňauge zlaté milé hodné kočičky, nechala jsem přednášku na jindy. O to víc jsem mňausistovala při vykládání kořistí z vaků, po otevření dvířek ve skříňkách jsem do nich hned vlezla, aby dvounožkyně věděla, že brambory má dát semhle, granule tamhle a rohlíky sem. Dost při vyndávání tečkované navigátorky prskala a mně se chvílemi zdálo, že asi úplně nepochopila, že má doma milou sladkou kočičku, která se jí snaží udělat radost. Uprostřed zvlášť plodné souhry, spolupráce a pohody zazněl zvonek. Dvounožkyně vyšla na chodbu... a nevracela se. Obhlédla jsem ještě neuklizené kořisti a zaujal mne papírový pytlík... mňaujej, z takového pytlíku přece přesypává něco bílého do nějaké... dozy... a z dozy pak to bílé sype do mísy nebo hrnců... a říká, že to musí osladit... ANO! To je ono, cukr tomu říká... a sladí tím... a kdo tady chce být sladká kočička?? No??
Tohle je příležitost... konečně jí dojde, jak moc sladká jsem. Tak honem, šup, škub... a už se to sype, už se to rozsýpá... božínku, božínku, prášeček bělounkej, jemňounkej... tlapičkami počechrat a hlavičkou pošmudlat a trošinku v něm polehánkovat... to bude čičinečka slaďounká... a jestli to není škoda, že nemáme slaďouňkou taky podlahu, tak pěkně tlapinkami osladit... a předsíň taky vylepšíme... a zase trošku ocukrovat kožíšek... a trošičku pocukříkujeme taky židličky... a zase kožíšek... to bude dvounožečka koukat, že má tu nejsladší kočičku... áá, už ji slyším, už jde, tak se pěkně naaranžovat doprostřed kuchyně...
Páááni... teda takovou radost jsem nečekala.
Nejdřív vykřikla: „LASSY!!“
A pak: „Panebože, za co???“

Tak ona chudinka v té radosti ani nepoznala, za co jsem se převlékla!!

No pšece za ložtomilounkou mooc slaďounkou kočičku, ne??

Vaše PořádještětrochulepkaváLassy.

Upozornění - autorská práva vyhrazena - tento i další zápisky jsou bez souhlasu autora nepřenosné.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama