Vojenská výchova aneb celý den v pozoru

Tak se vám zas musím pochlubit s pořádným zážitkem. Celé to začalo už někdy na konci září. To jsem odstartovala jak má rodinka říká „šlapací období“ (po kočičím se tomu nadává „mrouskat“). Jsem už pořádná kóča a oni nedokáží pochopit, že bych si aspoň jednou za život chtěla užít s nějakým fešáckým kocourem a zkusit si, co to je být maminkou. Jenže to období né a né přestat. A to už je skoro konec října :o) Kocoura jsem si udělala ze strejdy. Vždycky, když se pohne, peláším za ním jako pejsek. Plácnu se na zem a vystrčím bříško a skřehotám na něj. To je vám slast, když mě drbe. Až z toho šilhám a jsem celá v transu.
Ale abych se dostala k té vojenské výchově……… V noci totiž celou rodinku skoro každou hodinu budím svým usilovným řevem, aby mi konečně sehnali kocoura. A oni? Nerozumí mi. Tak si vymysleli minulou sobotu na mě pořádnou lest. Nenechali mě ani na chviličku zamhouřit očka!!! Celý den jsem byla středem pozornosti. Jakmile jsem se přiblížila nebo připlížila ke křeslu, že si konečně schrupnu, objevil se děda a chtěl si se mnou hrát. Jednou se mi podařilo dokonce si lehnout. Ale víte co říkal děda? „Pozor! Rozka zavírá oči, nesmí usnout!“ Tak jsem musela být ostražitá. Dělali si srandu, že pak usnu i ve stoje :o) Z celého dne jsem byla ták vyčerpaná, že jsem padla za vlast a v noci usnula na zemi. A o kocourovi se mi jen zdálo.
Jenže další noci se opakovalo mé usilovné hulákání…. Tak mě včera maminka popadla, strčila do přepravky (nesnáším to) a šli jsme na výlet k panu doktorovi. Paní v modrém oblečení mi něco strčila do zadečku a já se lekla, že jsem jí vylezla na záda a chtěla jsem zdrhnout. Prý nemám zvýšenou teplotu. Ale dostala jsem 2 modré pilulky. Abych už přestala vyvádět a tak toužit po kocourovi. Slyšela jsem, že prý možná ještě půjdu na operaci. Pak bych už vůbec „nešlapala“……………..