Tak už to na mě přišlo... :-(

Uf... průser... ale už je mi lépe...
Měl jsem svůj první pud... byl jsem ve sklepě a tam to ochcala nějaká kočka v garáži, když asi byla dneska otevřená... a ono mě to vypudilo, seděl jsem tam sám a nevěděl, co si mám počít... najednou se ke mě blíží dvounožec... kouká na mě a já prskám a řvu... ale to je moje panička... chce se mě dotknout a já na ní syčím, bojí se a neví, co má dělat, ale nevzdává se... mluví ke mně a já prožívám své trápení, sotva chodím a volám číču... v 11 měs. už to na mě přišlo... nevím, co si mám počít... pomalu vstávám, sotva jdu, ježím se a valím oči na paničku a řvu - Hele nech mě! Umíte si představit, jak mi je :-( otvírám tlamičku, volám, hulákám, ježím se a pomaloučku popocházím jak připosranej... panička mi je v patách, ale hlídám ji a ječím... nakonec dorazím na lepší vzduch a panička toho využila, odvážila se na mě šáhnout a vzala mě do náruče a donesla domů... už ležím, hovím si a tiše oddechuju... Panička mi oznámila, ať se připravím, že brzy mi je šmiknou :-O Takže ona může a já nesmím! :-(( Já jí strejdu tolerovat musím, a to se mi jeho návštěvy u paničky vůbec nelíbí... oni si užívaj a já se na to mám dívat, ale sám nikdy neokusím, jaké to je pomilovat pěknou britku číču :-(( Jsem zdrcen, to je spravedlnost.