Jak jsem zdomácněla

Tak jsme se namlovaly a namluvaly, až jsme jednoho dne zjistily, že už jsme dávno svoje. Já si našla nová místečka a pelíšky. Mauzí a Hraběnka si zvykly, že se nedám. Paneček si zvykl, že je nás víc... a tak jsme si žily v pohodě a míru, jak to ani mnohdy lidi neumí. Jenže... jednou jsem dostala takový pocit, že se nudím. Však víte, jako v neděli po obědě. Plné bříško, pohoda a přesto něco chybí. Začalo mě zajímat okno. Přesněji střešní okno. Stále nad ním, a to i těsně, přeletovali ptáci. Nejdřív jsem nevěděla, že to jsou ptáci. Mžik a frnk a byli pryč. Pak jsem zjistila, že ze schodů na půdu na ně vidím. Mají sídliště na druhé střeše. Pořádně jsem si je prohlídla a napadlo mě, jaké by to bylo si s nimi pohrát. Pak už bylo jen dílem náhody a štěstí počkat, až se bude větrat, a přes pohovku šup na okno a ven na střechu. Dole začali všichni šílet, že spadnu a ublížím si (panička), že zničím střechu (páneček) a že se ztratím (děti). To mě v tu chvíli nezajímalo, protože vytoužené pečínky byly už na cobytlapkoudosáhl. Jen to mělo chybu, takovou malinkou. Mezi mnou a jimi je 10metrová mezera vzduchem. A tehdy mě napadlo: Proč nemám křídla? Takhle si to bože chtěl? Těch urazů a dopadů! Chvíli jsem o tom uvažovala, ale moje úvahy rychle zkrátil mrak, co se přihnal od lesa. A tak jsem zvolila alternativní návratovou cestu, která všechny dostala do kolen. Vylezla jsem až na hřeben střechy, přešla na druhou stranu, tam opatrně došla až k okapu a odtamtud ladně skočila na balkon. Tam mě přišla panička otevřít, já ji ale elegantním skokem předvedla doskok do pískoviště o patro níž. Pak jsem počkala u vchodových dveří, až mi otevřou, a já s pompou dojdu domů do 1.patra...