Divné hračky

Vážené kočičenstvo, musím se ještě několikrát probrat svou minulostí, abych se propracovala k přítomnosti.
Vzpomínám si, jak se v mém kotěcím věku objevily v mé hlavní herně (dvounožci tomu říkají chodba) samé podivné věci: kulaté duté válce, kam se dalo schovat, a pak spousta dalších podivností, které byly nejprve v kufřících, sáčcích a pikslích, ale postupně je páníček rozfrkal po celém prostoru, abych si je mohla dobře prohlédnout a očichat. On páníček vždy, když něco kutí, tak mi zabere mou sprintérskou dráhu a udělá mi z ní překážkovou trať. Panička z toho pak hezky pracuje k infarktu, zvlášť, když výstavka trvá delší dobu a nadává, že vyrábí z chodby obložený chleba. Tomu moc nerozumím, protože chleba se dá jíst (a hlavně se na něj maže máslo a to já moc ráda), ale ty věci tady rozhodně na jídlo nejsou.
Ale tehdy kutil páníček i s paničkou, makali, až se z nich kouřilo - hekali, funěli a lomozili všelijakým nářadím - docela dlouho vytvářeli cosi, co jsem ještě neviděla a ani jsem nevěděla, k čemu by to mohlo být dobré. Než to všechno dali dohromady, měla jsem na hřišti spoustu skrýší, schovek a průlezek. Jednoho dne to všechno sešroubovali a řekli mi, že je to jen moje, že tam můžu šplhat a škrábat si drápky. Moc důvěry jsem k té podivnosti neměla. Jenže - každá kočka má mít přehled a ten získá jen tehdy, když vyleze co nejvýš. Za pár dní jsem už hbitě zdolávala všechny výškové stupně šplhadla.
Ze zbylých provazů, kterými jsou obaleny válce, mi panička vyrobila brousítko v koupelně - omotala dvě trubky od topení, takže mám v zimě škrabátko i vyhřívané. Škrábnout, ale hlavně protáhnout se na něj chodím každé ráno.
Já byla hlavně ráda, že když mám vlastní nábytek, tak jsem právoplatným členem smečky. Panička zas byla ráda, že už si na škrábání drápků nepůjčuji křesla a sedačku.