Noční práce

Od čtvrté hodiny ranní jsem hrál na vrkanou. Umístil jsem se na pozici Lotty-světlý dub 2 (tj. do druhé police skřínky pod televizí), narval jsem se mezi stěnu skřínky a zesilovač a začal jsem hlasitě vrkat. Páníček bohužel spal, jako když ho do vody hodí, přemáchne, nabodne na drápky a vyloví, pokouše, znova hodí do vody a tlapkou drží u dna, ale panička se začala převalovat, pokoušela si přikrýt uši peřinou a vůbec jevila jasné známky toho, že se do hry brzy zapojí. A taky že jo. Vstala, přišla ke skříňce a politovala mě: „Jo ty ses tady zaseknul, chudáčku.“ Vyndala mě, ale ouha, chtěla mě odnést s sebou do postele. Vysmeknul jsem se jí z náruče a běžel hrát druhé kolo. Tentokrát panička zahájila tah bez zbytečného prodlení, ale v mozkových závitech už jí to začalo trochu zapalovat: „Tak proč tam lezeš, blbečku, když víš, že se tam zasekneš?“ A při třetím vytahování ocelota ze skřínky pravila dotčeně: „Mně se zdá, že to děláš schválně!“
Trefa! Ano, dělám to schválně, jenže paniččina mentální úroveň se v časných ranních hodinách nepohybuje tak vysoko, aby jí umožnila pochopit plně pravidla hry a aktivně se zapojit. Aspoň jsem si nevšiml, že by se pokoušela dopravit své mohutné tělo na skříň, což je jediná skrýš, která při jejích rozměrech připadá v úvahu.
Spokojil jsem se proto s vítězným skóre 3:0 a vlezl spícímu páníčkovi na záda. Od jisté doby sem totiž chodím v noci pravidelně hlídkovat, jestli se tu neděje něco podezřelého. Už asi týden si páníček stěžuje, že ho po ránu záda tak bolí, jako kdyby na nich měl celou noc položené pětikilové závaží. Vyšetřil jsem si proto několik hodin ze své noční šichty, stulil jsem se na páníčkových zádech do klubíčka a nenápadně sledoval, jestli se zákeřně nepřibližuje nepřítel se závažím. Ačkoli jsem se chytře maskoval za plyšového Milhouse, nikdo se k páníčkovi nepřiblížil.
Nezbylo než jít vyhlížet nepřítele se závažím z okna. Mou pozornost hned upoutalo hejno podezřelých individuí, která strategicky vyčkávala na anténě protějšího domu. Aby je nezastrašila skutečnost, že na ně zpoza okna číhá třeskutě inteligentní kočkovitá šelma, rozhodl jsem se přestrojit za poťouchlého zvířecího blbečka. Vypoulil jsem oči, zacvakal zubama a spustil: „ú-af! hú-af! hú-af! huaf!“ Záhy jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. A taky že jo. Panička seděla na posteli a podle jejího výrazu jsem usoudil, že se taky maskuje za blbečka. „Panebože, kocour se nám zbláznil! Štěká!“ vykřikla směrem k páníčkovi. Ten se ohradil předpovědí, že mi asi taky jednu štěkne, a pokračoval v přemýšlení.
Dveře z bytu byly zamčené (po desetiminutovém visení na klice jsem o tom byl zcela přesvědčen), takže nepřítel se závažím se možná mohl dostat domů už večer a někde se schovat. Jako nejpravděpodobnější skrýš se mi jevila šatní skříň, protože tam má panička nastrkáno tolik nepotřebných věcí, že jeden nepřítel by se mezi nimi jistě ztratil. Tlapkou jsem pootevřel, strčil čumáček dovnitř a už ocelotí tlapky hrabaly v nepotřebnostech a drápama propichovaly štosy triček a svetrů (co kdyby byl nepřítel pod nima...). Prohledané kusy jsem zadníma tlapama vyhraboval ven ze skříně, aby se nepletly.
Ještě jsem zdaleka nebyl hotov, když jsem zaslechl, že je po mně velká sháňka. „Kde je ten kocour?“ ptala se panička ospalým hlasem. Protože mám citlivé ušní radary, neušel mi v jejím hlase lehce úzkostný tón, kterým mi panička dává vždycky najevo, že budem hrát pleskanou. Při téhle hře se soupeři okamžitě schovají a snaží se usilovným větřením odhalit stanoviště protivníka, připlížit se k němu co nejnenápadněji a ve chvíli, kdy mají jeho hlavu na dosah, hbitě vyskočit a se zařváním „ua – ua“ plesknout soupeře tlapkou po hlavě. (Teoreticky je možné k plesknutí použít i ruku, nedisponuje-li hráč tlapkou, ale to se v praxi nestává.) Následuje vítězný úprk spojený s uschováním na novou startovní pozici. „Kde je ten kocour?“ opakovala panička zahajovací formuli, protože jsem svůj první tah (ze skříně za krabici s vysavačem) provedl tak nenápadně, že nezaregistrovala, že už jsem se zapojil. Proplížil jsem se pootevřenýma dveřma do spacího pokoje, vlezl na paniččinu postel a za zády se jí začal přibližovat k hlavě... „Kde je ten koc...oúúúúúr!“ zařvala panička, jak dostala nečekaně ránu do čela.
Byl jsem už zase zpátky ve skříni, když si páníček začal stěžovat, že se tady nedá spát. Páni, že by už měl na zádech závaží? Že by mi nepřítel přece jenom proklouzl? Jakmile se páníček zase hluboce zahloubal, přesunul jsem se mu na záda, zaujal pózu „způsobná kachnička“ a začal jsem hlídat. Protože jsem tak vydržel po zbytek noci, ukázalo se ráno, že páníček je prachsprostý simulant. Na záda mu za mého dohledu neproklouzla ani myš, a on si zase stěžoval, že prý spal pod pětikilovým závažím!!!

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama