Milý Jane Mňámosi Kočmenský,
velký učiteli, velký osvícený učiteli, obracím se na tebe s nadějí, že jedině ty můžeš napravit křivdy napáchané na malé, nevinné, bezbranné kočičce, která se neprovinila skoro ničím, jen tím, že ve snaze získat nové poznatky a vědomosti pronikla přímo ke zdroji a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se snažila prostudovat, co se dá. Ze strany nehodných a ničemných dvounožkyň je však za to haněna a hanobena (a kdo ví, kdybych nezdrhla, jestli by mne i nezmlátily, to jsou dneska lidi, co, pani, to vám povim!). Pohlédni okem milostivým vlídným na svou obdivovatelku a učiň z moci své zázrak, ať i nadále mohu býti pilnou, vědychtivou a zvídavou badatelkou. Koneckonců, stejně za to můžeš ty, Jane Mňámosi, protože to je pořád škola hrou sem, škola hrou tam... a když si tady jedna zahraje na průzkumníka učedníka, tak je z toho hned povyk a jekot.
Nepochybuji, že máš přehled o všem, co se kde šustne, ale pro jistotu ti napíšu, co se vlastně přihodilo... rozumíš, abys byl v obraze.
Dopoledne jsem strávila běžnými činnostmi. S Pubertou jsme lehce počechraly kožich Bubu, pak cvičně packovaná s Missy a několik tryskových přeletů územím. Pokus vyhrabat zeminu z truhlíku mi dvounožkyně překazila, stejně jako plánovaný úklid poličky v koupelně... už už se packa šmátralka chystala smést ty lahvičky a tubičky na dlaždice, když zasáhla ruka zákona... é, co to melu, ruka dvounožkyně, a měla jsem po ptákách... tedy po úklidu. Velmi rozladěně jsme si s Pubertou zalezly do kočičárny a tam se usnesly, že dvounožci byli stvořeni zejména proto, aby nám překazili každou zábavu, povyražení a radost. V těchto úvahách jsme strávily dlouhou dobu a přerušily jsme je až ve chvíli, kdy odněkud přišly menší dvounožkyně. Velká dvounožkyně tak aspoň na chvíli odpoutala svou pozornost od milé malé tečkované kočičky a ze syčení "Však já si tě ohlídám, abys nic nevyvedla," přešla na syčení "Ukliďte si z předsíně ty tašky!!" Menší dvounožkyně, též provázeny svými Pubertami (je snad prodávají se slevou, že jich tu máme najednou tolik), s různým skučením a kvičením značně neochotně přenesly své tašky do pokoje, mrskly je do kouta a lovily z nich jakési papíry, které pak nesly velké dvounožkyni. Z obýváku se ozývalo: "Jak můžeš napsat viklan s tvrdým y, tady máš špatně příčestí minulé a to zas ta písemka dopadla" a podobné perly. Debata nabírala na hlasitosti a nevypadala, že by měla brzy skončit, protože se začalo řešit, kolik času tráví menší dvounožkyně sochováním před zrcadlem a zíráním do mňaunitoru, jako bohaté téma se jevily i námitky menších dvounožkyň, že toho mají ve škole moc a neví, co dřív... zkrátka vypadalo to, že momentálně nejsem ve středu zájmu a pozornosti. To se musí využít, řekly jsme si s Pubertou a už jsme se rozhlížely, co využijeme nejlépe. Bystrý šelmí zrak zaostřil otevřenou školní tašku menší dvounožkyně. Obsah tašky byl ve vteřině obohacen o tečkované příslušenství a mohla začít náležitá revize. Tak copak to tady máme?? No prosim... samé papíry. A jsou nějak zbytečně moc rovné, úhledné... ještě by to mohlo vypadat, že se z nich dvounožkyně neučí, to se musí napravit... pomuchláme pomačkáme poškubeme, potrháme... a hned vypadají použitě! Tak co dál? A mňaujej, pouzdro s nějakými trubičkami, barevnými... a vida, trubky mají víčka... stačí zatáhnout zuby a víčko je dole... a z trubky kouká nějaká barevná špička a ta barví... barví ty papíry... hm, zajímavé... Tak dál, honem, než si vzpomenou, že mě někde mají... copak je tohle? Ale podívejme se... pěkná, tlustá tuba... taky má víčko, ale to sundat nejde... copak asi v tubě je? Zkusíme zkousnout... cvak! Blééééé! Fuj!! Lepí se mi zuby, bléé, tfuj! A dírkami po zubech vylézá nějaká průhledná žížala... tfuj, to smrdí! A žížala se plazí na ty papíry a nějak je spokuje k sobě... hlavně, aby se mi nespojily taky zuby, mňaufix, pořád to lepí... Tak radši nakouknu do jiné přihrádky... a hele!! Pytlík... a v něm... no tedy, tak ony si schovávají přede mnou šunku v tašce?? A ještě ji maskují do rohlíku a opatlají ji máslem?? Pche! Na mě si nepřijdou! Plác půlku rohlíku na jednu stranu, plác druhou půlku na druhou stranu... pěkně se tím máslem připlácla, bude na knížce dobře držet... a šunku plác do tlamky, Puberto, ty dej pokoj, snad vidíš, že jsou to jen dva plátky, najdi si svou šunku!!
Psst! Ticho! Pozor! Semizdá, že už jdou... tak ale teď kalup, honem z tašky a honem se úhledně nadekorovat na polštář a spíme, spíme, no to je krása, jak ta kočička pěkně spinká... coo? V tašce? Jááá? V jaké tašce? Vy tady vidíte nějakou tašku?? Jo aha, jo, tak o té jako nic nevim... jaký fixy, rozpitý v sešitu dějepisu, jakej Kanagom, rozblemtanej mezi učebnicí zeměpisu a anglickým pracovním sešitem, jaký mastný flek na žákovské? COOO?? Jaká stará dobrá rákoska a řezat a řezat?? A na jednu hromadu???
Pevně doufám, milý Jane Mňámosi, žes to slyšel a v nejbližší době se mě zastaneš a nedopustíš, aby mi bylo bráněno v cestě za sebevzděláním, protože my mňautodidakti to nemáme snadné, ale s Tebou jako svým vzorem se snad vědomostí a rozšíření obzorů dobereme. Náhodou jsem totiž stihla rozhrábnout i učebnici přírodopisu a tam jsem zahlédla větu, že "čeleď kočkovitých (Felidae) se začala vyvíjet v třetihorách, před 60 miliony let, a její vývoj měl pro evoluční vývoj ostatních druhů mimořádný význam". No prosím! A ty, co začly skákat po stromech až o hezkých pár milionů let později, by chtěly naší šelmí čeledi zakazovat další vývoj a rozvoj?? Pche!
Prostě koukej dvounožkyním vysvětlit, že mají ty tašky nechávat otevřené, protože pokud vím, tak zítra mají výtvarnou výchovu a mimo jiné na ni mají mít také tuš a tempery a já prostě nutně potřebuju vyzkoumat, jak rychle se směs vylité tuše a obsahu prohlodaných temper vpije do úboru na tělocvik.
Tvá věrná a pilná žákyně Lassy
Foto: Jak, co tady dělám?? Studuju, ne?
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?