Jen si tak trochu písnout...

Ááááááááááááááááááááááále už toho mám dost!!
Ono ne dost na tom, že jedna neví, jestli dřív vychovávat dvounožkyně, nebo svolávat mňaurlament, nebo mňaunažerovat MNUK s.r.o. nebo vysílat kouřové signály a hlídat prérii, aby z ní bledé bídné tváře věčným uklízením neudělaly území, odkud zdrhaji i ty hodné bacily... do toho fotbálky a packovaná a údržba kytek (brambořík to už má za sebou, chi chi) ... no prostě je toho až nad hlavu a do toho všeho teď ještě musím řešit palácovej převrat... no fakt! Netuším, v které hlavě pomazané smečkové se to vylíhlo, ale podezírám Piškota, von je profesor ješitnej a pořád propaguje slogan Tady máme všichni rádi jenom mě... zkrátka jednou ráno proloupnu oko a ještě se ani pořádně neprotáhnu a čumákovou zívací gymnastiku neprovedu a koukám... proti mně stojí smečka, řve Máme holé tlapy a Nechcem vládu jedné packy... Úplně nejdřív jsem chtěla zavolat pořádkové jednotky, ať to rychle vyřídí, jenže pak jsem si vzpomněla, že jsem je ještě nestihla založit... mňaulér, no. Na svolání mňaurlamentu taky nebyl čas, vzbouřenci vypadali, že jsou odhodlaní ke všemu... Tak co teď? Smečka vypadala, že každou chvíli odpálí vítězný výstřel z Mňaurory, Piškot vypadal, že vstoupí na tribunu a hrdě oznámí: „Právě jsem se vrátil z Hradu, paní předsedkyně náš návrh přijala...“ Missy temným vrčením začínala ladit hlasivky na zpěv Mnaurseilaisy, Bubu vypadal, že co chvíli padne hlady, protože mu nakukali, že je údělem revolucionářů nesnídat, a už chyběla jen dvounožkyně, aby začala podněcovat další nepokoje.
Bleskově jsem mňaunalyzovala situaci a došla k závěru, že nejlepší bude použít diplomacii. Načechrala jsem kožich, abych zvětšením posílila svou mňautoritu a předstoupila před povstalce, abych vyslechla jejich požadavky. Vzbouřenci mi předložili petici, ve které byl požadavek pouze jediný... a to, že protestují proti tomu, že v mých Denících jim není věnován dostatek prostoru, pozornosti a náležitého popisu jejich dokonalých vlastností, postav, nápadů a celkově existence. A že chce každý svůj deníčkový medailonek... Zkrátka se milí žblabuňkové začli dožadovat zviditelnění... ješitové... sebestředníci... samožerky...
Petici jsem přijala a jejím mňautorům přislíbila, že jestli si chtějí v deníčku mňausírovat svá ega, ráda jim to potěšení dopřeji. Kdo chce kam, pomozme mu tam... chi chi, to se tedy můžou spolehnout, že je vylíčím v celé jejich velkoleposti a velkochluposti... to já zas jo...
Uspokojeni mým příslibem složili povstalci zbraně... jenže je okamžitě vzápětí zas vytasili, protože začali diskutovat o tom, který z nich má být zvěčněn a zapsán a zaznamenán první. Missy vřeštěla, že první bude ona, protože dáma má přednost, Piškot vřískal, že první bude on, protože je nejstarší a 
tedy má nárok na úctu, pochopení a ohledy, Bubu pištěl, že největší vážnost má tady on, protože váží tolik, co Missy a Piškot dohromady...
Když mňaurgumenty nabraly na hlasitosti a následně došlo i na chvaty, hmaty a vzájemně si pokládali drápy na krk (nože totiž nenašli), pobaveně jsem obešla ječící, syčící černomouratotečkovanou hromadu, odfoukla oblak chlupů a  zvláště půvabně se nadekorovala na křeslo, abych s mnutím pacek vyčkala příletu dvounožkyně. Nezklamala a přilítla skoro hned s výkřikem: „No co se to tady děje?“ Missy pustila Piškotovo ucho, Bubu vyplivl hrst teček, Piškot vytáhl ze sádelnatého podkladu drápy. Tvářili se ne moc přívětivě a přívětivost je přešla úplně, když dvounožkyně velmi, velmi laskavě pohladila milou, hodnou, vzornou tečkovanou zlatušku a pravila: „To se dělá, vzteklouni, takhle se rvát? Podívejte se na Lassynku, jak je hodná.“ Než jsem jí stihla navrhnout, že by to chtělo nějaké ocenění, například kousek kuřecíčka, co je v lednici, zas všechno zkazila, protože se na mě zadívala pátravým až podezřívavým zrakem a řekla: "Ty, Lassy....není ti nic? Že ses nezapojila?"
Pche! Tssssssssss!! Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!

To určitě... budu plýtvat síly na nějakou rvačku... tsssssss! Když mám v plánu mnohem lepší kulišárnu... kočičárnu... kuliš... no, to je jedno, zkrátka budu psát o členech smečky a to si teda užiju... si smečka užije... a snad to přežije... ha... moment... co je? Co je?
No páááni kocouřové... Piškot mi přinesl kousek šunky! Prý ji s nasazením vlastního života uloupil a donesl, prý jako malinká pozornůstka a jestli bych s lahodnou chutí šunky v tlamce nebyla příznivě nakloněna začít o něm psát... no, tak nakonec, proč ne, že ... co je zas tohle?? Jé, Bubu, tys mi našel tu myš, kterou už týden hledám... jo, aha, no, bys chtěl být v deníku první, no, víš, já už... co blbneš, Missy, jaký švestičky ze zahrádky... jo tak, tys přímo z prkénka čmajzla dvounožkyni to kuřecí... no já vím, že my kočky musíme držet při sobě proti kocouřům... teda jak kdy, že... no tak ale teď jsem z toho daněk, o kom mám začít psát... to si mám jako střihnout, jo, nebo co... tak že bych rozpočítadlo? ... Ententyky dva špalíky kocouř vylít z elektriky, rá-na by-la ve-li-ká, chu-dák ko-couř n-a-ř-í-k-á. JO! Bertrand!
No jo... jenže Bertrand má svůj mňautoportrét... tak nic, znovu. Jedna dvě, kocouř jde, nese pytel granulí, předem se raduje, až mu projdou papulí!
A je to jasný! Nechci nikoho děsit, ale bubububude to Bubububu.

Vaše RevolucezvládámlevouzadníLassy

PS: Jistě jste pochopili, že písmenko "k" v nadpisu chybí schválně. Je to součást plánu... já budu písat, oni se ke mně lísat, masíčko nosit pod nosíček, hledat můj zatoulaný míček, tak končí všechny revoluce, že jiní po nich si mnou ruce, tady na mě málem vzali klacky... a jsem to já, kdo si nakonec mne packy! Jo, takhle vypadá Zametová revoluce podle Lassy... jsem s nimi zametla, není pro ně spásy!

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama