Dlouhý, Široký a Bystrozraký (ale dnes jen o Širokém)

Vážené kocouřstvo,
svolejte mozkové buňky, zbystřete smysly, zapněte čidla chytrosti... mám pro vás hádanku.

Dělí to svět na jedlý a nejedlý a váží to 9 kilo... co to je??

Mňaužiši, kdo zas támhle potřebuje nápovědu 50 na 50?
Ne, nic, žádnej přítel na telefonu, nebudeme se zdržovat, samozřejmě, správná odpověď zní:

Je to Bubu.

Bubu, kterého si vám dovolím představit v jeho plné, velmi prostorné kráse... tedy za předpokladu, že černá koule může být krásná, že?
Takže: Bubu je moc milý, klidný kocouř, jeho nejmilejší a v podstatě jedinou zálibou je jídlo a spánek. Bubu je statný a jeho černý kožich s bílým motýlkem pod krkem z něj činí důstojného jedince, který se nejlépe vyjímá jako efektní předložka v obýváku.

Tak, paráda, mám to... úplně stačí, on by Bubu víc stejně neučetl, protože buď by musel jít doplnit kalorie, nebo by usnul... přece ho nebudu stresovat dlouhým psaním, že jo?

Svůj slib napsat hezký zápisek jsem splnila a teď tedy můžu napsat pravdu.

Bubu dělí svět na jedlý a nejedlý. Na nejedlý kašle, co taky s tím, co se nedá sníst, zbaštit, sežrat, zhltat, zfutrovat a sešrotovat. Ovšem jídlo, jídlo, jídlo... to je něco! I jemné zašustění sáčku s granulemi dokáže Bubu probudit z nejtvrdšího spánku... rozpohybuje svých devět kilo a letí k misce s výrazem zoufalce, který už několik dní viděl jídlo pouze na obrázku. Dvounožkyně mu říká Otesánku, Koule, Bubunežerpraskneš a Tonenimožnýcosedotohokocouravejde. Již několikrát ho dvounožkyně načapala, jak teskně zírá do prázdné misky, která byla nedlouho předtím zcela plná a nazvala ho hřbitovem granulí.
My se smečkou se obáváme, že Bubu se v jeho mapě kočičího mozku vytvořila velká, širá planina s nápisem Sežer, co můžeš... a na další části se už nějak nedostalo. Bubu například chybí část potřebná pro běžné, každodenní úkony. Že dveře se otvírají tak, že se do škvíry vsune packa a dveře se otevřou, víme všichni. Bubu na to nepřišel dodnes a chce-li vejít do přivřených dveří, stojí před nimi a mňouká tak dlouho, až Piškot přijde a otevře mu je. Pak si Bubu stoupne mezi dveře a dlouze přemýšlí, chce-li vůbec jít do místnosti, nebo chce-li jít zpátky. V otázce dveří prý nejvíc perlí na chalupě (tam jsem ještě nebyla, vyprávěl mi to Piškot), kde je kuchyně v přízemí a Missy a Piškot běžně vcházejí a vycházejí ven otevřeným oknem. Ne tak Bubu, který v kuchyni s oknem dokořán sedí u dveří a mňouká, že chce ven... přestože dveře vedou na chodbu, kdežto z okna může rovnou na trávu... což ovšem během dvou let Bubíkovi ještě nedošlo a prý již nikdo nedoufá, že dojde.
Podle dvounožkyně je Bubu opožděný... a vůbec to nemyslí jako hanlivý přívlastek, ale jako pouhé konstatování faktu, protože Bubu JE opožděný. Za hozeným míčkem vybíhá zásadně až tak po 10 minutách, když už tedy uváží, že vůbec vyběhne, což se stane tak 3x za měsíc. V praxi to vypadá tak, že Bubu leží, oblíbená poloha a la předložka. Dvounožkyně hodí míček, který prosviští kolem Bubu. Bubu obvykle nereaguje vůbec, nebo maximálně pootevře škvírku oka, zívne a spí dál. Míčku se zmocníme my z týmu hnědých, sehrajeme parádní zápas a pak míček necháme někde ležet. A po deseti minutách se Bubu zvedne a cupitavým klusem vystartuje po míčku. Obvykle se do něj netrefí, zatváří se překvapeně, pohlédne na míček, jako by ho viděl poprvé a jde vydanou energii doplnit k misce. Pak opět ulehne.
Vzhledem k tomu, že na území máme několik misek s granulemi, pěstuje Bubu takzvanou jídelní turistiku... aneb putuje od misky k misce, občas si během namáhavé cesty schrupne, nejraději tam, kudy dvounožkyně chodí a kde nejvíc překáží. Velmi často se stává, že Bubu během cesty územím zapomene, kam vlastně chtěl jít, a řeší to tím, že kde právě stojí, tam si lehne...
Během smečkových a mňaurlamentních jednání a porad se Bubu nijak výrazně neprojevuje, pokud ovšem není zrovna projednávaným námětem jídlo... tam prosazuje své volební heslo Jistoty a prosperita? Hodně jídla do koryta!
Sice nerada, ale v zájmu objektivity musím konstatovat, že díky svému velmi úzkému zaměření na jídlo zanedbal Bubu své vzdělání v jiných oblastech, takže například jeho znalost kočičtiny je velmi slabá. Potvrzují to i krátké zápisky a vzkazy, které občas zanechá na sedačce a válendách. Dovolím si – s jeho souhlasem, zde některé uvést.

Mylá Lassy, nemůžu přijít na jednání, protože sem vyděl, že dvounoškině koupyla noví granule a musym teda počkat, až nám je dá na mysku. Tvuj Bubu.

Mylá Lassy, nevýž, jestly ten balýk masa, kterej donesla dvounoškině, bil hovjezí? Protože jestly to je zase vepřoví, tak to nám nedá a já se nemám na co těšyt. Tvuj moc hladoví Bubu.

Mylá Lassy, chcy Ti poděkovat, že vůbec nejíš kapsyčky a konzervi, protože aspoň pak zbude výc na mně a nemusym mýt hlad. Tvuj Bubu.

Tolik z Bubu vzkazů... a uznejte, mylí koc... mňaufix, už taky blbnu... milí kocouřové, že kdyby si měl Bubu psát deník, tak to bude mňausakr a mňaubsolutní katastrofa... si představte, že by to četla kocouřata školou povinná a začla se řídit podle Bubu... to by pak ty zápisky v denících vypadaly!!
Nehledě na to, že dvounožkyně nesnáší, aby se jedlo u tlápesnice, kdo prej má pak ty drobky vytřepávat... a pochybuju, že Bubu by vydržel bez jídla napsat víc jak 3 řádky... vždyť by zkočlaboval hlady, chudák. A to po něm přece nikdo nemůže chtít. Nakonec, kdyby Bubu vykonal nějaký zvláště ušlechtilý, významný čin, například se s někým z nás rozdělil o jídlo, moc ráda to zaznamenám zde ve svém deníčku.

Vaše BubuživotopiskyněLassy

Foto: Odkud přiletí nějaký ten pečený holub??

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama