Jak se se mnou nechtěli prát

Hlasitým „uaouááááá!“ jsem se doprošoval své pravidelné dávky praní. Poskakoval jsem po bytě s naježeným kožíškem a nahoru prohnutýma zádama speciálním bojovným krokem, který spočívá v tom, že nožky mám jak na pérkách a běžím nikoli dopředu, ale do boku. Ocásek mám přitom varovně vztyčený, s nakroucenou špičkou. Dvounožci tuto moji pózu většinou komentují naprosto nevhodnými poznámkami typu „a hele, běhá nám tu židle,“ ale zpravidla stačí nečekaný útok na jejich obnažené dolní končetiny a vtípky je přejdou.
Nejlepší praní bývá s páníčkem. Ten se totiž po několika dobře zvládnutých hryzancích do jeho rukou dokáže dostat do skvěle bojové nálady, při níž ocelota zastrašuje hlasitými nadávkami, obíhá křesla a snaží se přehradit únikové cesty, a posléze za vydatného funění velmi autenticky předstírá naprosté vyčerpání.
Tentokrát byl ale páníček pryč, takže mi nezbylo než otravovat paničku. Ta má bohužel pro krvelačné bitvy dost malé pochopení, a visí-li jí na předloktí dobře zahryznutý ocelot, zmůže se maximálně na tiché špitnutí „krásně koušinkáš, ale už to bolí, víš?“ Já to samozřejmě vím, ale když slyším, že někdo nazývá moji taktiku „nemůžeš-li zlomit vaz, prokousni až na kost“ loztomilým koušinkáním, chytne mě takový amok, že dokud mě nechytne páníček a nezačne mě sundávat, držím se jak krokodýl.
Panička právě seděla u počítače a tvářila se tak zaujatě, že si ani nevšimla černého stínu, který se připlížil za její židli. Začínalo to nadějně. Nejdřív jsem jí hopsnul na ramena, převážil se dopředu, spadl na klávesnici a pomohl jí tak napsat super kočičí slovo, sestávající z několika dlouhých ů. Panička ho ale přečetla blbě, protože místo ůůů zakřičela áááá, a zatímco si třela podrápaná ramena, rozhlížela se po místnosti, kam se její loztomilý kocouleček schoval. Loztomilý kocouleček se ale nikam neschoval, nýbrž zůstal sedět pod židlí, kam zapadl z klávesnice, připraven k dalšímu útoku. Zatímco panička šátrala pod postelí, aby odtamtud kohosi vytáhla a důkladně mu vyčinila, přiblížil se k ní kdosi zezadu a kousnul ji do vystrčené části těla. Bylo to jen takové cvičné kousnutí, takže si myslím, že to zdaleka nebolelo tolik jako rána do hlavy o pelest postele, kterou si panička přivodila prudkým trhnutím tělem vteřinku po kousanci.
Obával jsem se, že po omráčení kořisti bude bojové tempo trochu váznout, takže jsem se rozhodl dát paničce trochu času na zotavení. Uklidil jsem se na pozorovatelnu na garnýži a sledoval dění pod sebou. Panička si zatím nalila špinavou horkou vodu do srandovní hluboké mističky, posadila se ke stolu a začala šimrat po jakýchsi papírech šikovnou protáhlou věcičkou. Bylo mi z toho jasné, že už se zotavila a láká ocelota k dalším hrám. Dvěma skoky (velká skříň, malá skříň) jsem se octnul na podlaze, nasměroval jsem si to na stůl a hop! Ubrus pode mnou podjel a přistál jsem levou zadní v paniččině misce. Jak mě horkost štípla do tlapy, kopnul jsem nožkou tak šikovně, že špinavá horká voda se rozlila nejen po stole (kde zcela rozmáčela nějaká lejstra), ale báječně promáčela i paniččino triko a koberec pod stolem. Čekal jsem, že teď teprv začne ta pravá legrace, že se budem s paničkou honit po bytě, rozbíjet přitom věci a hlasitě hulákat, jenže panička mě čapla (kde se v ní vzala ta hbitost?), odnesla do koupelny, strčila do umyvadla a na levou zadní tlapu mi začala pouštět studenou vodu. Trpěl jsem nevýslovně, protože jsem musel poslouchat, jak se neohroženému ocelotovi říká „chudáčku“, a navíc se mi ani nedařilo ohnat se po paniččině tváři, když mi mlaskala na čumáček. Když se mi konečně povedlo vykroutit se jí z náruče a zdrhnout, s hrůzou jsem za sebou zaslechl ještě tiché povzdechnutí: „Chybí ti kamarád, viď. Počkej, příští týden pojedem za Muffem...“
ZA MUFFEM!?

Sdílejte!  |  O sdílení

9 komentářů

Reklama
Reklama