Ahoj všichni kočičáci, tak vám musím napsat, co a jak jsem si vymňoukl, ééé, vymňoukal. Jak už víte, mám geny po hrdých a divocích předcích, kteří se proháněli prerií, lovili bizony... no dobře, tak myši, ale to je fuk. Prostě to ve mně je a to bez debat. Jenomže panička si asi myslela, že když se doma povalují briťule, spokojené s jistotou 4 stěn, že u mě to bude také tak. Ale to si teda myslela blbě. Klíčovou dírkou přes dvoje dveře se ke mně dostala vůně svobody, volného prostoru a zvěře chtivé dostat se do mých spárů. Čím dál víc jsem tedy seděl u dveří, nešťastný jako šafářův dvoreček, a mňoukal tak žalostně, že by se i kámen ustrnul, ale panička nééé! Mlela cosi o nebezpečích, infekcích, ztrátách a zraněních. Nechápal jsem a zase jsem mňoukal o svobodě, prostoru a zvěři. No prostě jeden o voze, druhý o koze. A pak se s člověkem na něčem domluvte! Inu zesílil jsem svůj žalostný nářek do síly vytí vlka, kdykoli kdokoli šel dolů po schodech, pelášil jsem taky a motal jsem se pod nohama... no to by bylo, aby to ti natvrdlíci nepochopili! Pochopili. A že jim to trvalo pěkně dlouho. Svět se mně otevřel, čerstvý vánek mně načechral kožíšek, mé zornice se vzrušením rozšířily do velikosti kola od vozu, aby se vzápětí sluníčkem ztáhly na miniškvírky. Šňupáček se chvěl záhadnými pachy a uši zachytávaly i ty nejjemnější záchvěvy motýlích křídel. Mé růžovoučké polštářky na tlapkách jemně našlapovaly na čerstvě posečenou trávu. No řeknu vám, ráj na zemi. Panička za mnou sice chodila jako stín a jestli prý zdrhnu, tak mám utrum. Nevím, co je utrum, ale je mně to jedno. K jídlu to asi nebude. Zatím se držím v zahradě. Z jedné strany plotu běhá sousedovic fena. Provokativně si lehnu půl metru od plotu a drze jí koukám do čumáku. Je ze mě na nervy, štěká jako magor a není k zastavení, u huby se jí vzteky dělá pěna. A já se klidně nahřívám na sluníčku, jakoby tam nebyla. Pořád štěká. Začínají štěkat psiska z širokého okolí. To už je na nervy i panička té přiblblé štěkající feny a raději ji zavře do baráku. Čistě teoreticky, kdyby nebylo plotu, zabral jsem sousedovic psisku zahradu :-)) Teorie mně stačí. Z další strany bydlí sousedka, které se moc líbím, tak se tam pořád procházím, aby mě mohla chválit. Má taky kočku. 10letou Betynku. Řeknu vám, krasavice! Kočka, ne sousedka! Ani byste jí tolik nehádali. Kožich lesklý, tělo pružné, v očích jiskru... ale jinak to se mnou nic nedělá. Chci s ní jen kámošit. Chtěl jsem za ní dokonce přelézt plot, ale byl jsem potupně sundán. To si s paničkou ještě vyřídím. Po večerech jsem doma vykládal Daníkovi o životě venku a nakonec se odhodlal a šel na zahradu taky. Jenže zatímco já tam lítám a řádím, on si to projde jednou dokola, pak se vyvalí do stínu a podřimuje. Chápete to?! Venku a spát! Dokonce i Áďa se osmělila, první den jen mezi dveře, pak na práh a po týdnu asi 3 m do zahrady. Bázlivá kočkoženská je to! No co, hlavně, že já mám výběh, ale 2 hodiny denně je fakt málo. Prý tam bez dozoru nemůžu. No však uvidíme, co si ještě vymňoukám. Nebo že bych napsal paní Kubišové? Váš Bertík.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?