Zaregistrovat se   Přitlapkovat se
Přitlapkujte se tady:

Jméno:   Heslo:    

Pokud ještě nemáte svůj modrokocouří účet, zaregistrujte se! Registrací souhlasíte s podmínkami používání.
Zapomněli jste heslo?
Vyhledávání

Nahrává se...
Datum31. května 2008  |  KočičákBertrand  |  Zobrazení celkem/dnes1 025 480 635x / 2x

Ochranka na cesty

Ochranka na cesty

Panička se rozhodla strávit několik dnů u svých rodičů na venkově a vzít si s sebou zkušeného bodyguarda. Jednoho takového vytáhla zpod svojí postele, vyndala mu z tlamy sportovní náčiní pro posilování žvýkacích svalů (prý „cos to proved´ s mojí tužkou na oči?“) a suše mi oznámila, že pojedem za kamarádem kocourem Muffem. Při představě nadcházejícího přátelského shledání jsem se odebral nabrousit si drápky. Pak se dlouho nic nedělo, takže jsem se rozplácl na parkety pod oknem a začal podřimovat. Probudilo mě až vzdálené cinkání granulek. Prolétl jsem velkým pokojem, malým pokojem, chodbou a vběhl do kuchyně. Dvounožkyně tam právě balila ocelotí krmení a vytírala mističky, takže bylo jasné, že se opravdu bude dneska něco dít. Po čtvrthodince veselé honičky po bytě jsem se nechal chytit a strčit do přepravky. Při odchodu z bytu jsem na chvíli spustil poplašnou sirénu (hu-ááá!), ale pak jsem se radši začal věnovat v přepravce rychlému sprintu do kolečka, aby si panička při nošení všestranně procvičila bicepsy i rovnováhu.
V nádražní hale se mi naskytla příležitost vyzkoušet si svoji přirozenou autoritu. Moje „uááá!“ se brzy rozléhalo po celém prostoru a dvounožci, brouzdající se dosud neuspořádaně sem a tam, se náhle shodně dali na ústup od ocelotího stanoviště. Na peroně jsem chtěl ve řvaní pokračovat, ale protože o mě projevilo zájem několik kočkomilných dvounožců („to je ale hodná kočička, to naše Micka by určitě mňoukala“), rozhodl jsem se tvářit chvíli neškodně. Ve vlaku mi už ale začala směna osobního strážce. Dřív, než se panička posadila, prohmatal jsem sedadlo tlapama prostrčenýma skrz dvířka. Záhy jsem byl vypuštěn na průzkum terénu. Když jsem s pátravým čenicháním procházel uličkou, zaslechl jsem nějakého dvounožce, jak říká: „Jé, co to vede na tom vodítku? Vypadá to jako pes, ale asi to není pes...“ Zastavil jsem se a zděšeně se otočil. Naštěstí bylo všechno v pořádku, dvounožec se asi spletl. Vedl jsem za sebou paničku, která šla sice po dvou jak panáčkující pudlík, ale neslintala, ani si cestou nedělala značky. Uklidnil jsem se a pokračoval v průzkumu. Kočičí instinkt mě neomylně zavedl k východu, ale než jsem mohl vyzkoušet otevření dveří zavěšením ocelota na kliku, panička mě převelela zpátky na pozici „naše sedadlo, odkud se celou cestu nehneš“.
Hodnou chvíli jsem stál paničce na klíně, přední tlapy opřené o sklo, a sledoval rychle utíkající svět za oknem. Protože bylo horko, postavila panička na zem mojí modrou misku, naplnila ji vodou z láhve a přistrčila mi k ní čumáček. Sice jsem se před cestou umyl, ale abych paničce udělal radost, stoupnul jsem do misky s vodou, ošplíchnul se, udělal několik elegantních šlépějí na špinavou podlahu a hopsnul paničce na klín. Během chviličky, kdy panička stačila jenom vytřeštit oči a říct něco jako „e“, zvládnul jsem já vytvořit na jejích béžových kalhotách několik nápaditých tmavých vzorů a poválením je doplnit o výzdobu z chuchvalců ocelotí srsti. Myslel jsem, že v tomhle převleku bude panička míň nápadná a tudíž bezpečnější, jenže ona mé ochranitelské úsilí nedocenila. Zalezl jsem proto pod sedadlo a začal si opět trénovat žvýkací svaly. (Kdyby se snad paničce něco strašného přihodilo, tak abych ji mohl aspoň sežrat.) Ze svého stanoviště jsem měl dobrý výhled na cizí dvounožkyni, která měla sluchátka na uších, zavřené oči a bosé nohy opřené o výstupek pod oknem. Její na zemi položené sandály měly ale tuhé přezky, a jak jsem si kvůli nim poposedl a naklonil hlavičku, aby se mi líp hryzaly, panička ucítila tah vodítka, mrkla se pod sedadlo a s hrůzou v očích (upřených na spící spolucestující) mě vytáhla ven.
Zbytek cesty probíhal jaksi v pohotovostním režimu, protože panička se zřejmě obávala útoku teroristů, a proto od sebe bodyguarda nepouštěla ani na krůček. Po třech hodinách jízdy jsme přestupovali. V dalším vlaku byli dvounožci méně kočkomilní, což bylo způsobeno zřejmě tím, že panička, pokrytá špinavými čmouhami a trsy chlupů, nebudila dojem seriózní cestovatelky. Ještě ve stanici prošla vlakem občerstvovací služba, ale do našeho kupé kvůli paniččině odpuzujícímu vzhledu jenom nakoukla a s povzdechem: „aha, tak sem ne,“ se hned měla k odchodu. To mi bylo obzvlášť líto, protože, jak jsem si všiml a komentoval slastným polknutím, dvounožkyně s občerstvením měla v klecovém boxu připraveny dva urostlé křečky. Začal jsem proto lítostivě naříkat a má lkavá píseň dojmula brzy všechny spolucestující natolik, že si začali prohlížet paničku podezíravým pohledem a zvažovat, jestli by neměli informovat ochránce zvířat o podezřele vypadajícím špinavém individuu, které pravděpodobně týrá hodné kočičky.
Panička se rozhodla vylepšit si reputaci procházkou s ocelotem po chodbičce vlaku (pochopitelně na vodítku, sama by se bála). Vzal jsem to rovně, a protože panička za mnou nechtěla prolejzat mezi nohama korpulentní dámě, musel jsem chvíli počkat, než se situace vyjasní a dáma se nechá vymotat z vodítka. Na chodbě jsem zbystřil velké černé psisko, které leželo natažené z otevřených dveří jednoho kupé. Jelikož jsem neohrožený, díval jsem se na něj bez sebemenšího zachvění. Psisko vypadalo kupodivu přátelsky, jenže jak jsme se tak vzájemně prohlíželi, vyběhlo z kupé mezi námi malé dvounožátko, a jakmile mě spatřilo, radostně vykřiklo: „Kočičta!“ Na ten povel začalo psisko šílet. Já jsem začal utíkat od psiska i od dvounožátka, korpulentní dáma se v rychlosti schovala do svého kupé a bylo po procházce.
Naštěstí se naše cesta už stejně chýlila ke konci. Po pěti hodinách ve vlaku a půlhodince v autě jsem dorazil na své venkovské sídlo, a protože jsem paničku během cesty vzorně hlídal, dostal jsem za své strážcovské umění kachní srdíčka.



Obsah se nahrává...


Sdílejte!  |  O sdílení
Sdílet přes e-mail Sdílet na Facebooku Odeslat pomocí Facebook Messengeru Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+







10 komentářů

Pro přidání komentáře se prosím přitlapkujte.

 Wenda
Kocouřák Wenda  Datum29. června 2008 22:11

Doporučuju vydat knižně!!! Brečím smíchy při každém čtení a vždy se těším na nové vyprávění.

Berenika
KocouřákBerenika  Datum11. června 2008 13:52

done Bertrandose, je to pekni a nevite kto muze mit zlutozelene oci a zrzavou tlapu

sindlerova.jitka
Kocouřáksindlerova.jitka  Datum6. června 2008 21:01

:-) :-) :-) není slov, která bych neopakovala!

Veronika J.
KocouřákVeronika J.  Datum6. června 2008 19:58

Smajlíci mi tady taky chybí. S tou občerstvovací službou jsem to pochopila až po chvíli, tak jsem se pak musela zasmát sama sobě:-D
Hrozně dobře se to čte a tak se děsně těším na další zápisek o Tvém soužití s Mufem. Třeba se z Vás jednou stanou kamarádi;-)
Jinak je moc sympatické, že dvounožci, auta nemaje, berou Tebe-Ocelota na dovolenou klidně i vlakem, abys měl možnost načerpat opět další dobrodružné zážitky. A my se pak zase máme na co těšit v dalším Ocelotím deníčku.. :-)

EvaNo
KocouřákEvaNo  Datum6. června 2008 9:53

Všechno, co se dalo napsat, už tu napsáno je. Já jen připojuji obligátních pět tlapiček a dodávám, že kdyby existoval smajlík smíchy slzící, tak jich tady šupnu celý řádek.

Maxik
KocouřákMaxik  Datum6. června 2008 9:12

Bertrande super. Kde bereš ta slovní spojení a nápady. Jsi prostě neobyčejný ocelot, šelmí veličenstvo.

beta.1
Kocouřákbeta.1  Datum6. června 2008 1:15

všechny superlativy tady napsala Lucka, alespoň jeden mi mohla nechat, Bertrande, jako vždy výborný:-))

Betty
KocouřákBetty  Datum5. června 2008 20:02

Opět naprosto dokonalý deníček. Výborný je jak vodíš dvounožkyni na vodítku, protože by se sama bála. Už se těšíme na další deníček. Doufám, že napíšeš něco o soužití s Muffem.

Leemet
KocouřákLeemet  Datum5. června 2008 16:11

Občerstvovací služba v podobě vypasených křečků nemá chybu:o)))

Luci + 4
KocouřákLuci + 4  Datum4. června 2008 0:20

Bertrande, jsi skvělej, jedinečnej, fantastickej a nepřekonatelnej. Tvé zápisky jsou také skvělé, jedinečné, fantastické a nepřekonatelné. Psala bych další superlativy, jenže to už by mohlo s Piškothelem bacit o zem, takže nic, zase příště.

Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.

Reklama

Nejčtenější

1
RSS kanály (17x)
2
Vyhlášení NEJ fotky listopadu 2023 (13x)
3
Kdy je možné odebrat kotě od kočky? A proč ... (12x)
Reklama

Reklama

Modrý kocouř.cz (c) 2024

Všechna práva vyhrazena.
O stránkách
Ochrana osobních údajů
Politika využití cookies
Modrokocouří blog
Novinky
Nápověda
Reklama
Kontakt

Archivováno Národní knihovnou ČR
Facebook Twitter Google Plus Instagram YouTube

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?

Top