Slyšte, slyšte!

Ahojte kočky a kocouři,
jmenuji se Asmar a chci vám povědět něco o mých páničcích.
Jsou to dva moc milí dvounožci, kteří jsou 5 dnů v týdnu neustále někde pryč. Někdy, to je výjimka, zůstane pánička s náma doma, aby nás hýčkala, vyčesala chlupy, ostříhala drápky a pořádně nás pomazlila.
Páneček se vymlouvá, že musí chodit do nějaké práce a proto je neustále pryč. Když se dvounožec vrátí, tak se úchýlí k plechové zavírací bedýnce, která vydává zvláštní zvuky, a začne tam něco dělat. Pro přivítanou si mu jdu lehnout na "ťukací písmenkovač", aby věděl, kdo je tady na prvním místě, po několika vyhozeních usoudím, že už by to stačilo, a jdu si hrát s houbičkou, kterou mají v umyvadýlku.
Pánička zase, že má nějakou školu, či co je to! Někdy s ní není vůbec řeč a vyhazuje nás z hřejících papírů, které údajně studuje, proto se schválně vždy vracím, aby si mě všimla a odložila to pryč. Teprve po pořádném pomazlení je mi fajn a můžu jít spát.
Teď si v poslední době hrají s malýma a moc srandovníma kostičkama, které mě hrozně lákájí je všechny pokousat. Říkají tomu lego a stavějí z něho dva hrady, aby si je mohli vystavit. Proč to dělají, když je to tolik prima malých hraček se kterýma bych si s Mikešem mohl hrát?!
Mě i Mikiho berou ven na procházky, ale proč? My chceme být doma. Od doby, co venku vysvitla ta kulatá, žlutá potvůrka se musíme na zeleném a moc dobrém koberci vyvalovat venku. Skoro každý víkend s nimi musíme jezdit na čtyřech jezdících kolech do Jeseníku. A protože nemáme tu jízdu na té čtyřkolové stvůře rádi, mstíme se neustálým mňaučením a pobíháním přes každého dvounožce. Ale v Jeseníku nám to nevadí, ti dvounožci, co tam bydlí, nás krmí a pořád nám dávají dobrůtky. Bohužel páničkové to zakazují, že budeme mít velká břicha.
V noci za nimi hrozně rád chodím, ale jim to zřéjmě vadí, protože mě posílají pryč. Zdá se mi, že se málo oblízali, aby byli čistí, proto jim chci pomoci, ale oni to nechápou. Po důkladné jejich hygieně se ještě umyji já i s Mikim a jdeme si hrát. Nejčastěji si hrajeme s těmi malými kamínky, které vypadají z našeho záchůdku, nebo si hrajem na honěnou po celém bytě. Zase jim to vadí, prej se máme "látat" odpoledne a né v noci.

Tak to by byl mojí milí dvounožci příběh o naší kočičí rodině a doufám, že mi pošlete nějaké kočky, abych se měl s Mikim na co koukat. Zatím
PAC A MŇAU
ASMAR A MIKIN