Zážitky z venkova I.

Příjezd sira Bertranda na jeho venkovské sídlo byl vskutku velkolepý. Velká dvounožkyně mi na uvítanou dokonce přinesla v náruči jediný mop na světě, který má své jméno. Ten se mě drze zeptal, jestli prý „miu-í“, a když jsem ho sebevědomým „tsssechepchue“ odkázal zpátky do jeho mezí, naskytl se nám v mžiku pohled na Muffovy zadní tlapky, jak mohutnými odrazy mizí do dáli. Panička přitom zhrzeně vykřikla: „Jak se to chováš?“ a udělala takový pohyb, jako kdyby chtěla odhodit svoji ruku přesně na místo, kde jsem ještě před zlomkem sekundy seděl já.
Na velkého dvounožce jsem syčel jenom ze začátku. Ukázalo se totiž, že když mu chci schramstnout kousek masíčka přímo z ruky, syčení mě přitom zdržuje. Velkou dvounožkyni jsem okázale ignoroval, protože jsem jí nemohl zapomenout, jak při minulé návštěvě, kdy jsem způsobně seděl na kuchyňském stole a vychutnával báječné maso na řízky, velmi rušivě poskakovala kolem mě, tleskala si přitom vedle mých oušek a zpívala hloupou píseň, v níž se neustále opakovala slova „kuš“ a „jedeš“.
Nejprve jsem podrobil vnitřek sídla pečlivé revizi. Spočítal jsem zelené věci v květníkách (započítaným jsem procvakl list) a usadil se na okně, abych mohl provést předběžný průzkum situace u sousedů. Na nejvyšším patře jejich skalky se vyhřívala štíhlá elegantní dáma v přiléhavém bílém kabátku z pravé kůže. Kabátek byl místy zdoben abstraktním vzorem v zrzavé a šedé barvě. Jak jsem tak nenápadně okukoval, něco mě chňaplo a s poznámkou, že přeci nebudu zavřenej doma, mě vyhodilo na půdu. Z půdy jsem slezl na dvůr a uraženě se vyškrábal na strom. Uráčil jsem se slézt až večer, když panička začala natahovat, že se jí ztratil kocour.
Druhý den bylo úmorné vedro. Nejdřív jsem ležel u studny. Ale strašně mi tam pražilo do kožichu. Pak jsem zalezl za králíkárnu. Zas to do mě pražilo. Pod lavičku – a co byste řekli? I tam to do mě pražilo jak blázen. Uvelebil jsem se nakonec v jahodových plantážích. Vyhrabal jsem si tam šikovný zákop do vlhké země a schoval se pod jahodí. Jen jsem tak podřimoval a chvílema po šelmím způsobu jedním okem zkontroloval okolí, když tu... ha! Na dvoře leží dva bílí vorvaňové! No tohle!? Mysleji si snad, že když někde leží v jahodách ocelot, můžou se vyvalovat vedle na trávě? Opustil jsem zákop a neslyšným plížením jsem se vydal na průzkum. Zalehl jsem na strategické pozici a vyčkával. Zajímalo mě, jestli jsou to opravdu nebezpečná individua vyžadující tvrdý ocelotí zásah. Náhle se ke mně jeden z vorvaňů otočil paniččím obličejem a promluvil na mě paniččím hlasem. Měl jsem jasno. Žádný normální vorvaň by si na hlavu nenavlékal masku paničky ani neměnil hlas. Rychle jsem vorvaně oběhl, hopsnul mu na záda a vší silou ho hryznul do kůže v pase. Vorvaň zařval tak mocně, že mě to odhodilo stranou. Když jsem se odvážil pohlédnout zpět, zjistil jsem, že můj zásah zabral a všechno je zase v normálu. Žádný maskovaný vorvaň se tu nevyvaloval a panička s velkou dvounožkyní právě odcházely domů s povzdechem, že se tady nedá opalovat.


FOTO: Černý sedmikrasavec mezi sedmikráskami.

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama