Na procházce

Uhodily vedra. Panička vzdychala a co chvíli se osvěžovala vodou z rozprašovače, páníček nadával a opěvoval krásy Islandu. Já jsem trávil většinu času za skříní, kam na mě sluneční paprsky nemohly. Pak ale přišla panička s nápadem: Když je ve dne takové vedro, že se nedá nic dělat, začneme chodit na noční procházky. Jako obvykle, i tentokrát jsem její nápad zcela ignoroval. Až do pozdního večera...
Jakmile uhodila jedenáctá, začala se panička chystat na procházku a sháněla své oblečení. „Kdepak je ten můj černej kožíšek?“, pátrala po bytě. Procházel jsem zrovna směrem k hromadě vypraného prádla, v níž jsem si chtěl udělat noční ležení, když tu něco radostně vykviklo: „Tady je!“ a vzápětí jsem byl sebrán ze země. Panička si zjevně spletla svůj hledaný kožich s MÝM černým kožíškem, ale než jsem stačil vystrčit drápy a vysvětlit jí to, byl jsem navlečen do postroje.
Hned na chodbě jsem sebou plácnul na dlaždice, aby panička pochopila, že ocelot se urazil a po schodech ho bude muset snést v náručí. Jen co jsme se ale octli před domem, zachytil jsem do čenichu spoustu zajímavých signálů, seskočil na zem a pelášil za dobrodružstvím. Panička, která za mnou povlávala na druhém konci vodítka, měla původně jiné představy o průběhu procházky. Myslela si, že budem cupitat po chodníku a občas se posadíme na lavičku, ale já jsem měl připraveny lepší plány. Uznejte sami:
23.00-23.04 Čenichání kolem kontejnerů.
23.05-23.11 Prolejzání křovím.
23.12-23.16 Čekání, než panička vymotá vodítko, vyleze z křoví a přestane sakrovat.
23.17-23.19 Prohlížení nadávající paničky z ptačí perspektivy (z větve stromu).
23.20-23.22 Okázalá ignorace paničky, popotahující dole vodítkem. Zakončeno seskočením na její ramena.
23.23-23.31 Číhání na záhadného tvora. 23.31 – Tvor náhle vyskočil!
23.32-23.34 Úprk před záhadným tvorem.
23.35-23.37 Návrat k očíhanému místu a vystopování záhadného tvora.
23.38 Ulovení ropuchy.
23.39-23.42 Boj ocelota s paničkou o to, že se nenechám nikam odtáhnout a tu kořist si teda rozcupuju! Paralelně boj paničky s nevolností.
23.43-23.55 Trucovné sezení pod autem na parkovišti. Při pokusu vytáhnout ocelota na vodítku předstírání, že nejsem ocelot, ale sáňky.
23.56 – Ukončení této etapy procházky cizím dvounožcem, který se začal zajímat, zda panička, vytrvale obcházející jeho auto a nakukující pod něj, něco hledá.
Po menším fiasku s podezíravým dvounožcem se panička rozhodla, že vezme průběh procházky do svých rukou. Pro začátek vzala do rukou mě a odnesla mě přes dvě ulice daleko. Tam mě postavila na trávník poblíž křoví a ostražitě vyhlížela, jestli se kolem nepohybují hafací obludy. Já jsem se dal plížením vpřed. V suché trávě za mnou něco zašustilo. Ohlédl jsem se a zjistil, že to není nic jiného než zakulacený chuchvalec trávy, který se s dupáním posouvá kupředu a ježí bodliny. Uklidněn jsem se dal znovu do plížení.
Čenichám, čenichám, větřím... Něco se přede mnou mihlo a schovalo se to za popelnici. Vystrkovalo to odtamtud bílé ouško... pak i čumáček... pak i celé kočičí tělo... Dva metry ode mě seděla malá bílá kočička a zvědavě si mě prohlížila. Opatrně jsem se začal přibližovat... Vypadal jsem nenápadně jako černý stín (s modrými kšírami). Tiše jsem kladl tlapky před sebe a stopy zametal ocáskem. Panička, znuděně postávající na opačném konci vodítka, se hloupě uchichtla: „Měl by sis krýt záda!“ Výhrůžně jsem na ni syknul, ať je zticha. Znovu jsem se přikrčil... a náhle jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Mrknul jsem do prava – a taky že jo! Seděl tam velký mourovatý kocour a zřejmě celou dobu sledoval moji operaci „stín ocelota“. Ne, že by mě to jakkoli vyděsilo, ale vystartoval jsem vlevo, octnul se tváří v tvář černému kocourovi s bílýma tlapkama, obrátil to prudce doprava, odkud na mě zasyčel jakýsi tříbarevný papiňák, vyskočil jsem kolmo nahoru, půl metru nad zemí vykonal obrat o 180 stupňů, zároveň jsem se odrazil od vzduchového polštáře pode mnou, seběhl zpátky na zem a vyrazil tryskem pryč. Cestou jsem se popíchal o nášlapnou minu, kterou někdo ukryl pod zakulacený chuchvalec trávy. Panička byla hrůzou v takovém šoku, že se začala smát jak pominutá.
Jen co jsem za rohem zabrzdil a počkal, než přestane hýkat a funět, pokračoval jsem v načaté strategii. První fáze, která spočívala v oklamání místních koček předstíráním, že se jich bojím, dopadla velmi úspěšně. Teď mě čekala dlouhá okružní obchůzka kolem blízké školy, při níž jsem cupital rychle a způsobně jako přitroublé štěkátko. Postupně jsem ale zpomaloval krok a zároveň jsem se zkracoval a rostl do výšky. Ve chvíli, kdy jsem se k spolku místních koček a kocourů připlížil zezadu, byl jsem proti nim tak vysoký, že ke mně museli vzhlížet vzhůru. A vzhlíželi. Přece jen jsem byl proti nim dobře živený, atletické postavy a má přirozená autorita byla ještě podpořena abnormálně velkým úlovkem, který jsem si vedl na provázku za sebou. Zatímco úlovek nejistě přešlapoval, kočičí smečka se k němu nejistě blížila a zdálky ho očichávala. Panička se naštěstí zdržela svého obvyklého čičíkání a lákání cizích koček, takže bylo vidět, že ji mám opravdu dobře vychovanou, a má převaha tím ještě vzrostla.
Pak jsme prolejzali mezi popelnicemi, hráli kočičí šachy a spojenými silami obsazovali zastrčené prostranství mezi činžáky, kterému vévodila opuštěná psí bouda. Seznámil jsem se taky s jednou krásně černou kočičkou, popusinkovali jsme se a očuchali, a vůbec to byla fajnová kočičí zábava. Když mě panička, která celou dobu chodila pět metrů za mnou a před zkoumavými zraky kolemjdoucích dvounožců se tvářila jako někdo, kdo čeká na kálejícího pejska, přitáhla na vodítku k sobě a zamířila k domovu, trochu jsem na ni vrčel. Bylo totiž ještě moc brzo na to, aby se šlo domů.
To si myslel i páníček, který nás v bytě přivítal slovy, jestli prý jsme se nezbláznili, chodit domů z procházky v půl jedný v noci...

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama