Tak se panička rozhodla, že mě nechá vykastrovat. Mě se na můj názor samozřejmě neptala. Né, že bych volala na kocouří ženichy nějak moc nahlas, ale nechtěla jsem mezi voláním a toužením vůbec jíst, a to se panička vždycky moc trápila. Že prý jsem strašně hubená. No a tak to naplánovala na čtvrtek. Ve středu jsme jeli k paní doktorce na zkoušku. Do přepravky jsem vlezla sama, proti tomu nic nemám, ale ta velká věc, která dělá tak strašný rámus a veze mě s paničkou pryč, tak ta mi vadí moc. Celou cestu jsem na paničku volala, že chci zpátky domů, kde je ticho a klid. Panička mě celou cestu konejšila, ale já trvala na svém. U paní doktorky jsem měla v klidu ležet a nechat jim svou tlapku. To se mi ovšem vůbec nezdálo a tak si představte, že mě zavřeli do pytle. Až po hlavičku, jenom ta mi koukala a ještě taky ta tlapka. Do ní mě píchli až mi tekla krev. Pak mě pustili z pytle a já rychle zalezla do přepravky. Tam jsem si trochu odpočinula a pak mi paní doktorka poslouchala srdíčko. Řekla paničce, že je všechno v pořádku a že máme přijít zítra. No to určitě. Už jsme tu byli a to mi zase na nějakou dobu stačí. Celou cestu domů jsem zase na paničku volala, že už nechci jet v té řvoucí věci. Konečně jsme byli doma a byl klid. Ale to jsem se mýlila. Měla jsem už dost veliký hlad a tak jsem se rozběhla ke své mističce s granulemi, ale byla fuč. No asi dostanu čerstvé, myslela jsem si. Večer jsem čekala na svoje oblíbené masíčko, ale taky nic. Ani granulky se večer neobjevily. Co se to tady děje? Ráno jsme s paničkou vstávaly jako vždycky společně a já běžela dolů na snídani. A představte si, kočky, já nedostala ani snídani. Pořád jsem chodila kontrolovat místo, kde mívám granulky, a nic. Tak tohle už není normální! Měla bych zavolat na kočičí linku na pomoc týraným kočkám. Odpoledne panička přijela z práce a šly jsme jako vždycky ven. Bylo ale děsné vedro a tak jsme se schovaly před sluníčkem a trošku jsme se prospaly. Když jsme se probudily, hrály jsme si s míčkem a panička hodila míček do přepravky a já za ním. To jsem ale neměla dělat, protože se za mnou dvířka rychle zavřela. A už mě zase nese k té veliké řvoucí věci. Nééééé, já nechcííííí. Evidentně se tady na můj názor nikdo neohlíží. A už jsme frčely. A hádejte kam, no jasně, zase k paní doktorce. Tentokrát žádný pytel, jenom mě chvilku přidrželi a něco mě moc kouslo do boku. Až jsem vyletěla do otevřené přepravky. Jauvajs, co to bylo? Koukala jsem kolem sebe, co mě to mohlo kousnout, ale nějak se mi začala motat hlava a viděla jsem kolečka a najednou tma a já spím. To další si nepamatuju, ale znám to z vyprávění mojí paničky. Protože o mě měla veliký strach a taky brečela, nechala ji paní doktorka počkat v čekárně a pustila se do operace. Jen mi rozřízli bříško, zahřmělo a strhla se obrovská bouřka. Foukal hrozný vichr a strašně pršelo. No i nebe protestovalo proti bezpráví, které se na mě činilo. Panička čekala v čekárně a moc si přála, aby nevypli proud. Za půl hodinky bylo po všem. Paní doktorka zavolala paničku do ordinace. Já tam ležela na stole, rozpláclá jako žába a s vyplazeným jazykem. Panička zase začala brečet. Já jsem na ní trošku zamávala pacičkou, aby věděla, že je to dobré. Oblíkli mi bílou košilku, položili do přepravky a jeli jsme domů. Tentokrát mi jízda vůbec nevadila a nijak jsem neprotestovala. Doma jsem ještě spala v přepravce, jenom mi byla asi zima, protože jsem se pořád klepala. Panička mě obkládala dekama a zahřívala. Až za hodně dlouho jsem se pomalu postavila a panička mě pustila ven. No to vám, kočky, byla hrůza. Hrozně mě bolelo bříško a na sobě jsem měla něco divného. Přední tlapky dobrý, ale zadní mě vůbec nechtěly poslouchat. Skákla jsem prý jako koza. Ale protože jsem slušně vychovaná, doskákala jsem na záchůdek a vyčůrala jsem se. Nechtěla jsem odtud ale pryč, a když mě panička chtěla vytáhnout, prý jsem na ní vrčela a strašně syčela. Tak panička zase brečela. Když jsem vylezla, chtěla mě panička odnést do pelíšku, ale já na ní zase strašně vrčela a syčela. Nevěděla jsem ale, že je to ona. Měla jsem něco v očích a viděla jsem jenom veliký černý flek a toho jsem se bála. Pomalu jsem šla po schodech. Šlo to dost špatně, protože mi něco bránilo a překáželo v pohybu. Došla jsem k páníčkovi do pracovny, kde moc ráda spím, a tam jsem se uvelebila. Panička si tam přinesla deku a spala se mnou. Ráno už to bylo o něco lepší. Bříško mě sice ještě bolelo, ale už jsem svou paničku poznala a nechala jsme se od ní i pohladit. Ta měla radost. Trošku jsem se najedla a zase šla spát. Takhle jsem prospala několik dní. Vždycky jsem se došla najíst, napít a na záchod a zase rychle spát. Teď už je mi skoro úplně dobře. Už trochu skotačím, běhám a i se peru s paničkou. Zítra prý jdeme na stehy. Nevím, co to znamená, ale asi to bude nějaká dobrota za odměnu, že jsem byla tak statečná. Mně teď totiž mnohem víc chutná než před tím a skoro pořád jím. Ale řeknu vám, kočky, byl to hrozný zážitek a už bych to nechtěla opakovat. Tak se mějte a mňau
Vaše Betty
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?