Jak jsem již psala, absolvovala jsem ten hrozný zážitek zvaný kastrace. Další dny už mi bylo lépe. Bříško mě pomalu přestávalo bolet, začala jsem jíst a pít. Dokonce více než před tím. Na sobě jsem měla ale pořád tu divnou věc, co mě tahala za chlupy a nedovolovala mi se pořádně hýbat a ani umýt. Musím napsat, že jsem se chovala velmi zodpovědně. Když jsem někam chtěla vyskočit, jenom, když to bylo nízko, skákala jsem velmi opatrně. Když jsem chtěla výš, stačilo se trochu přikrčit a počkat. V tu chvíli tam byla panička a hned: "Nikam neskákej, Bettynko, víš, že teď nesmíš," a vysadila mě vždycky tam, kam jsem potřebovala. Když jsem zase chtěla dolů, panička zase přiběhla a opatrně mě sundala. Když bylo jídlo, měla jsem sice veliký hlad, ale koukla jsem na paničku, že nemůžu vstát, a ta mi přinesla jídlo až do pelíšku. Několikrát jsem jedla dokonce v leže. Celé dny jsem jenom spala a jedla, nechala se hladit a mazlit. Každý večer jsem šla spát hned s páníčkama do jejich postele a spala jsem až do rána. Panička si moc pochvalovala, jak jsem hrozně hodná. Možná prý až moc. Takhle to šlo celkem 7 dní. Panička byla ráda, že jsem se zklidnila, že jsem konečně mazlivá kočička a spím pěkně celou noc. Včera jsme byli na vyndavání stehů. To vám kočky tedy taky nepřeju. Zase hrůza. Ale mělo to nespornou výhodu - sundali mi tu věc z kožíšku. No to jsem si oddechla. Hned, jak jsem přijeli domů, jsme šli ven. Konečně na zahrádce. Po dlouhém týdnu, kdy jsem byla zavřená doma. Bylo to super. Večer, když mě panička chtěla pomazlit, jsem si s ní raději dala asi tři kola zápasu zoubko-drápkového a panička šla spát. Moc se těšila, že budu spinkat zase u ní. No to se spletla. Naspáno jsem měla do zásoby a musela jsem si užít pořádného nočního života. A tak nastala moje oblíbená hra přines do ložnice co nejvíce hraček. Pro každou jsem běžela do přízemí a pak po schodech do ložnice. Při tom je nutno strašlivě dupat, jinak by páníčkové nevěděli, že si hrajeme. Pak jsem probíhala dveřmi z ložnice na balkón a zpátky asi 367x a při tom skákala na síť pověšenou ve dveřích. Když mě to přestalo bavit, vyskočila jsem na skříňku a začala vychovávat jednu roztažnou kytku. Nakonec jsem k paničce do postele vlezla, tak, jak si to přála. Asi ve čtyři hodiny jsem po ní trošku poskákala a ulovila oba palce na nohou. Když jsme vstávali, panička si povzdechla, že se tedy nic moc nezměnilo, ale že je nakonec ráda, že má doma zase svojí Bettynku. Tomu moc nerozumím, já jsem přece nikam neodjela. No nevadí. Hlavně, že jsou všichni spokojení. Tak se všichni mějte a mňau
Vaše Betty
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?