Mňautobiografie pana Profesora - Rezistence

4. 8. 2007 13.15
Jsem mírumilovný kocour. Jsem hodně mírumilovný kocour. Ale jestli bude ten konipas ještě chvíli poskakovat tři metry ode mne a machrovat, tak na celou mírumilovnost kašlu.

13.30
Nevim, proč holka řve smíchy. Nevim, co je k smíchu nad tím, že konipas provokuje, já vylítnu, on vylítne, zas provokuje, já vylítnu, on vylítne...

13.45
Možná někde dělám chybu. Možná mne konipas na posečeném hřišti moc vidí. Chce to změnu.

13.47
Přikrčil jsem se za diviznu. Určitě nejsem vidět.

13.55
Nebyl jsem vidět. Ptáka nebavilo, že nemá koho provokovat a odletěl.

6. 8. 2007 11.10
Holka chystá kuřecí řízky. Teskným, prosebným hlasem jsem se dožadoval přídělu. Řekla, ať rovnou zapomenu, že bych tentokrát nějaké maso ukradl. Tsss. Tss. Zásadně nekradu.

11.20
Hbitě jsem vymyslel plán. Začnu hrabat v kadibudce. Holka odpoutá pozornost od masa. Vyskočím z kadibudky, skočím na almaru, drapnu řízek, prchnu oknem. Plán selhal. Holka byla ve střehu. Než mne šla vyhnat z kadibudky, šoupla maso do lednice. Musím vymyslet plán B.

11.30
Plán B selhal. Holka odmítla přistoupit na výměnný obchod. Nechápu. Ta myš, kterou jsem donesl až do kuchyně na stůl, byla zaručeně kvalitní. Byla zcela čerstvá. Ještě se i trochu hýbala.

8. 8. 2008
Dostal jsem chuť na šunku. Zaujal jsem meditační pozici na kameni u řeky. Meditoval jsem a občas očkem hodil k chalupě. Holka pořád nešla. Zato přiklusalo Tsunamissy. Čekal jsem, že též zaujme meditační pozici. Nezaujalo. Splašeně hopkalo po kamenech. Zálibně jsem vyčkával, kdy sklouzne a bude v řece. Nesklouzlo. Skočilo do vody schválně. Chvíli v ní lovilo nějaký list. Pak vylezlo. Od chalupy letěla holka. Místo šunky nesla ručník. Voda je prý studená a Tsunamissy by mohlo nastydnout. Že já bez šunky umřu hlady, to jí je asi jedno. No počkej!!

9. 8. 2007
Rozhodl jsem se holce důrazněji připomenout svou existenci. Aplikoval jsem metodu Koukej, kde všude je kocour. Sáhne do almary pro hrnec. Vyndá kocoura. Chce postavit na almaru kyblík s vodou. Nemůže, na místě kyblíku sedí kocour. Sáhne do šteláře pro zeleninu, nahmátne kocoura. Hrábne po plevelu mezi kapradím na taarasu, vytáhne kocoura. Bere z dřevníku dřevo, vyndá...

Už můžu zpátky. Už neječí. Asi už tu usušenou myš, vloženou mezi dřevo, vydýchala.

11. 7. 2007
Jsem vynalézavý kocour. Vynalezl jsem novou hru. Nazval jsem ji Vejdi, neškoď a neječ. Princip hry je jednoduchý. Hlavní hráč – kocour – já – leží na skříni u dveří. Každému, kdo vstoupí do kuchyně, sáhne na hlavu. Moje holky se adaptovaly celkem rychle. Po asi desátém sáhnutí už přestaly nadskakovat a vřeštět Blbe, budu z leknutí mít infarkt. Pak do dveří vstoupila Marcela. Sáhnul jsem na ní docela něžně. Po jejím zaječení spadl kus omítky ze stropu, Bubu z lavice a Tsunamissy upadla granule přímo z huby. No. Oknem jsem zahlédl, že sem jde Jiřina. Packa šmátralka nachystána...

13. 8. 2007
Na trávu před chalupou sedl motýl. Velký. Barevný. Prý krásný. Holka letěla pro ten nesmysl, s kterým dost často bleská i na nás. Prý si musí motýla vyfotit. Prý to bude nádherná fotka. Jo. Nevypadáme tam s motýlem špatně. Jen škoda, že v mém břiše nějak není ten motýl vidět.


Piškot Pišutka v.t.

Foto: Mám obě tlapky dlouhééééééééééé... kdopak bude další účastník hry?

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama