Nemůžu vám napsat, odkud jsem, protože nevím, odkud pocházím, a stejně tak ani kolik mi je. Svoji novou rodinu jsem si vybrala sama. Jako kotě jsem se toulala, až jsem u jednoho domu narazila na modrýho kocoura. No, není to divný? Vy už jste viděli modrou kočku? Na svých toulkách jsem potkala plno kocourů a kočiček, ale žádnou modrou. Zkrátka mi to nedalo a byla jsem rozhodnutá tomu přijít na kloub.
Modrej kocour byl hrozná netykavka, dalo mi to docela dost práce, ale zvládla jsem to. Zjistila jsem, že má vážně takovou barvu a že není zase taková netykavka. Postupně se z nás stali kámoši a poznala jsem, že už se mi nikam dál nechce.
Dokonce i dvounožci jsou fajn. I když ze začátku jsem si na ně nemohla zvyknout. Často jsem slyšela, že si mě nechají, ale že budu venkovní. Tsts, to si jenom mysleli. Když může dovnitř on, tak já taky. Ve dveřích jsme často s modrákem sváděli boj, on chtěl jít ven a já zase dovnitř. Prvních pár průniků netrvalo moc dlouho. Velice rychle mě vypoklonkovali zase ven. Jenže já jsem kotě toulavý, a když si něco umanu, tak to dostanu.
Dneska už mám svoji misku vedle misky modráka (jmenuje se Niki) a spím v domě. Už nejsem toulavý kotě, ale je ze mě kočka s vlastním bydlením.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?