Vážení přátelé, teď, když mám i já svůj deníček, tak vám sama můžu natlapkovat, jak to seznámení s mojí dvounohou paničkou, alias máter vlasně bylo, i když vám to už sama popisovala v Příbězích kočky Mindy. Já samozřejmě napíšu, jak
to bylo doopravdy.
Tak tedy: Když jsem byla ještě malé koťátko, tak mě moje rodná kočičí matička měla už nějak dost, pořád se toulala a notně mě zanedbávala, péči doslova flinkala. Strava nebyla taky nic moc, tedy spíš nic, než moc. Tak jsem se rozhodla, že vezmu osud do vlastních tlapek a seženu si nové bydlení. A jelikož jsem holka chytrá a podle tvrzení našich domácích prý vyčůraná, což se zamozřejmě nezakládá na pravdě, jsem na to šla přímo vědecky. Trošku jsem si prohrábla svůj v té době lehce ošuntělý kožíšek, přejela si nasliněnou packou hlavičku a šla na věc. Usadila jsem se na lavičce autobusové zastávky. Tudy přece prochází spousta lidí a to by v tom byl čert, abych někoho neulovila. Á už přijíždí autobus a já si můžu v klidu vybrat vhodného kandidáta. Vystupuje kluk s batohem - nevhodný kandidát. Starší dáma s nákupním vozíkem, to by šlo. Než se stačím pořádně přiblížit, tak mě odhání, prý jdi ty potvoro. No fuj, madam, vy teda máte vychování, zasyčím si pod vousy. Pak je tu paní se dvěma lidskými koťaty. Ty mě hladí, paní je milá, ale malé děti mi nevyhovují, nebyla bych středem pozornosti, a to já tedy rozhodně být chci. Ale teď pozor, vystupuje nejvhodnější kandidátka, věk střední, obtížená taškami, ta by se dala určitě vycvičit na donášku dobrot až do domu. Jdu na to. Mňáau, povídám a telepaticky se jí snažím sdělit, že doma nutně potřebuje kočku, protože poznám, že ji nemá. Neptejte se mě jak, ale poznám. Zabralo to, pokládá náklad, hladí mě, já se jí otírám o nohy, vrním jak kolovrátek a jako vrcholné číslo zahrabávám usilovně imaginární bobek. A jaká jsi čistotná čičinka, to vypadá slibně.
Pak ale zvedá tašky, říká kočičko, jdi domů, a má se k odchodu. No jakýpak domů, já přece půjdu s tebou, mňoukám.
Ženská ale přidává do kroku. Já za ní a co krok, to srdceryvný můj mňouk. Asi dvakrát se ohlédne, ale jde dál. Přiznám se kočky, že už jsem to chtěla vzdát. Ještě jsem se s vypětím doslova všech sil za ní rozběhla a mňoukala jako o život. A o ten můj tedy šlo. Zabralo to, sláva. Tlapky už se mi motaly hlady. Ženská si pověsila kabelku na krk, tašky vzala do jedné ruky a do druhé mě a klopýtala k chalupě. Bylo ale na ní vidět, že jí v hlavě šrotuje, co na mě řekne ten její kocour. Co vám budu povídat. Starej kocour opravdu nadšen nebyl a věřil, že se najím a odejdu. Krutý to jeho omyl. Po té štrapáci jsem měla hlad jak týden nekrmený lev a jako z udělání měli doma maso. Mimochodem výborné chuti a dostala jsem i nášup. Když mě pak na chvilku pustili z očí, záhadně jsem zmizela. Tedy to si mysleli oni. K večeru mě našli v posteli, kam jsem se šikovně zastlala. Moje drzost se mi vyplatila. Od tohoto okamžiku už to byla MOJE postel, i všechny ostatní v domě. Jo, abych nezapomněla, večer jsem se už s máter dívala na televizi. Dávali Hříšný tanec. Tedy nic moc pro mě, ale spalo se u toho skvěle. Všechny zdravím a pokračování natlapkuji příšte.
Čaumňau Minda
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?