Déja Vu

Drogy neberu. Maximálně to přeženu s kapsičkama. Jak je tedy možné, že vidím dvakrát? Dvě koťata. Dva čumáčky, dva ocásky, čtvery oči, čtvery ouška, osm tlapek.
Zírám a nevěřím...
Srdíčko mi splašeně buší, bříško nervózně tisknu k zemi.
"Tak moment, to chce klid," říkám si.
Nejsem už nejmladší, to si přiznejme. Ohledně věku vždycky mlžím, ale pravdou je, že má kotěcí léta už minula... no budou to bezmála dva roky... A tento můj pokročilý věk obnáší kromě výhody rozšířeného sortimentu Adult kapsiček také určitá úskalí. Zpomalené pacičky, nějaká ta nadváha, zhoršené vidění. Jak jinak než rozostřeným viděním si mám vysvětlit dvě koťata ve svém bytě?
Hlavně nepanikařit. Jedním kotětem z této podezřelé dvojice je Luigi - stará známá, stokrát propackovaná Luigi.
Druhé kotě vypadá úplně jinak. Má bílé botičky - na předních tlapkách kecky, na zadních kozačky (ti mladí nemají žádný vkus!) a ustrašeně se krčí v koutku. Zachytím jeho pach....
Chlap!!! Chlap v bytě!!! (Páníčka nepočítám.)
Druhé kotě je kocouř!
Musíme s Luigi probrat, jak se poťouchlého vetřelce zbavíme. Vrčíme na něj obě a Luigi se mi svěří, že už chápe, jak jsem se cítila, když byla tím Vetřelcem ona.
Ty obavy, ta beznaděj.
Bude málo kapsiček, málo místa, o zvednutém prkýnku (v našem případě o nezahrabaném záchůdku) ani nemluvím!
Páníčci jsou zase nějací chytří a pronáší větu: "To chce čas."
Čas, čas... to je právě to, co nemáme. Proto bude lepší očichat a umýt Pana B. co nejdřív. Tohle už jsem si přece jednou prožila a v navazování ryze přátelských vztahů nejsem žádný amatér.
"Ahoj, Pane B.," pozdravím Pana Botičku a preventivně ho klepnu packou.

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama