Představte si, tenhle zapis jsem dal do deníčku někdy koncem listopadu a on se někam ztratil. Dnes jsem ho najednou objevil, a i když už je u nás fšecko úplně jiné, tak jsem se rozhodl, že ho ve svém deníčku nechám.
Zase je tu zima a blíží se Vánoce. Jenže u nás to moc veselé není. Moje kámoška je dost smutná a páník je stále nemocný. Rozhodl jsem se, že s tím něco udělám. Přestal jsem si hrát na budíka a ráno nechávám všechny spát. Obvykle vstane první kámoška. Dá mi čistou vodu a nakrmí mě. Já jsem totiž opravdu rozmazlený. Z misky se mi spatně baští a tak jsem rád, když mě kámoška krmí z ruky. Ale takové syrové masíčko, to dokážu sbaštit docela sám! Pak kámoška chystá snídani páníkovi a když je doma můj bráška, tak také dělá snídani pro něj. Když je práce v kuchyni a nepřipravuje se maso, tak mě nebaví pomáhat. Jdu za páníkem a zahřívám ho. Prý jsem jeho uzdravovací polštářek. Pěkně si na páníka lehnu, nechám se drbat na bříšku a spouštím svůj motůrek. Během dne se snažím, aby bylo veselo. Nosím myšky, upravuji kytičky a občas tluču paciškama do klíčů. To jako ukazuju, že chci ven. Ale když dveře otevřou, tak se mi většinou ven nechce. Jen tak zkontroluji chodbu, spočítám na schodech psí chlupy a zase běžím domů. Nemohu své dvounožce přece nechat samotné. Největší boje jsou doma o křeslo. Jakmile páník vstane, hned si tam sednu. Páník je hodný, ten mě tam sedět nechá, ale ostatní, Ti mě klidně přenesou někam, kam nechci. Taky bych chtěl být jednou veliký a své dvounožce bych přenášel tam, kam se mi zachce. Ti by se asi divili.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?