Milé kocouřsvo, dlouho se u Kočičků žádná mimořádná událost nestala, tak si asi mí lidé řekli, že to musí změnit. Ne tedy, že by neměli zábavu, zábavu měli – hráli jsme hru podobnou orientačnímu běhu. Po celém bytě jsem dělala značky a dvounožci je hledali. Když nějakou našli, tak mě chvíli honili. Docela fajn sranda.
Vydrželi jsme si takhle hrát docela dlouho a slečna pak už jen kvílela, že nemá v čem jít do práce, protože všechno její oblečení smrdí „kocouřem“, páník se mě slušně otázal, jestli je nezbytně nutné označkovat celou postel tak, že je z ní lože pekelné. Bavila jsem se náramně. Jenže lidi mi začali dělat naschvály, všechno věšeli vysoko nebo zavírali tam, kam jsem se nemohla dostat. Vyvrcholilo to tím, že mě páník nacpal do bedny a odvezl pryč.
V přepravce jsem přemítala, jestli mě vezou zpátky do útulku (nikdy mi nepřišlo, že by byl páník takový všehoschopný křivák) – ale moc času jsem na to přemítání neměla, protože mě za chvíli vyndal z auta a strčil nějaké cizí osobě i s bednou a odjel. Trochu jsem zpanikařila – co já u cizích lidí? Budou mít taky takové pěkné šplhadlo, jako mám doma? A proč neodvezl i Doris? Před týdnem zmizel králík (slečna tvrdila, že ho darovala jedné menší slečně, ale kdo ví!!!) a teď někam vezou mě! Při všech těch otázkách mě cizí člověk vyndal z bedny a nevím nic... mám jen velký černý okno.
Probudila jsem se v bedně, oholená na břiše, rozbolavěná, zoufalá a doufala jsem, že si to páník rozmyslí, že se pro mě vrátí a že zase budeme kamarádi, protože tady to rozhodně žádný terno nebude. Ale nedělo se nic – přinejmenším sto let. Začala jsem prozkoumávat jizvu na bříšku... Tak ten pán je Mjauk Rozparovač a teď mě tu bude držet v zajetí, uáááá!!!!
Až pak páník i se slečnou skutečně přijeli. Jen jsem je viděla, začala jsem se k nim potácet vratkým krokem a byla jsem skutečně šťastná, že je vidím, i když jsem viděla dost špatně. Kdyby mi nebylo tak zle, tak by mi snad bylo i krásně.
Doma bylo všechno najednou jiný. Kuchyň celá prázdná, jen pelíšek, polštáře, spousta misek s vodou a jídlem (no, spousta = 3) a jinak nic. Lidé si ke mně dovlekli matrace a pořád mě hladili a utěšovali a povídali, že jsem byla nemocná a museli mě odvézt k panu doktorovi, aby mě uzdravil (jeden nemůže ani chodit a prej „uzdravil“, to jsou léčebný metůdy) a povídali, že mi bylo něco ... co si už nepamatuju, nějaká porucha.
A prej že musím pít, papat že tak moc nemusím, ale pít ano. Ale mně se vůbec nechtělo. Navíc jsem si vytáhla v noci jedno sešívání a frčeli jsme zase na Whitechapel – tedy do Podolí. A ten člověk je mi, řeknu vám, nesympatickej čím dál tím víc. Strčil mi hlavu do roury a lidem vnutil něco bílého, že prej mi tím mají stříkat vodu do krku! Pořád jsem se snažila z té roury vycouvat, ale nešlo to, asi byla nějaká začarovaná nebo co, ať jsem couvala, jak jsem chtěla, měla jsem ten xindl pořád před nosem. A prej bumbej a papej... jak asi s takovýmhle krámem na krku?
Ale za týden všechna neštěstí pominula a mně je zase dobře. Dokonce si zase honím myšky a chodím se tulit k lidem, to mě dřív pro samý značkování ani nenapadlo. A tak jsme snad všichni doma spokojený.
PS: Obrázek vám sem žádnej nedám, protože vyholená s tím krámem na hlavě... to je moc intimní.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?