Ahoooj! Ahooooj kočičinky a kočičáčci!
Slíbil jsem si, že se mě hned tak nezbavíte. A že nepřestanu s vyprávínkováním, dokud to na sebe všechno nevykeckám. Panička sice mručela, že na takové zbůhdarmosti nemá čas, snad za dlouhých zimních večerů. Už jí znám nějaký ten kočkorok a vím, že se na ni musí po dobrém. Nejúspěšnější kočkotaktikou. Sekat kočkolatinu.
Na moji paničku platí vzorné chování. To spočívá v několika jednoduchých úkonech. Pravda, většina mě stojí nesmírného přemáhání. Tak předně. V záchodku vystavím soustředěným škrabkáním úhledný kopeček v přesné velikosti používané lopatičky. Při tom uplatňuji heslo : \"Ani zrno nazmar\".
Další na řadě je milé chování k vlčici. Vyčíhnu si, jestli se panička dívá, a začnu olizování vlčího ňufáku, slucháku a okáku. Panička se vždy rozplývá, jaká že je to láska. Akorát si musím dát pozor, aby nebylo líz, líz hryz, po čemž neomylně a skorovždycky následuje zakousnutí vlčice, které vždy plynule a násilně přejde v nepřehlednou pranici a momentálně by to zhatilo mé kočkoplány.
Vzorné čekání na otevření konzervičky je jen dalším lstivým úskokem, jak dosáhnout svého. Sedím vzpřímeně, mhouřím očička a dělám, že vůbec, ale ani trošku nemám hladeček, i když hladeček mám imrvérefurt. Takže panička vyjímečně vyklopí masíčko do misečky, naprosto vyjímečně ne na moji hlavu přesně mezi uši, a úplně vyjímečně ho nemusím sbírat kolem mističky po stole nebo dokonce až na zemi. Fůůůj. Jsem totiž kočičák stolovník, donucen okolnostmi. Je mi servírováno na kuchyňské lince, abych byl ochráněn od smrti hladem. Vlčice by mi sežrala nejen žrádýlko, ale určitě by zblajzla i moji misečku.
Posledním, nezbytným a nejméně náročným přemlouvadlem je okupace paničky, nejlépe anexí klína nebo břicha, podle paniččina výskytu u počítače nebo u televize. Většinou sedí u počítače, takže klín je to pravé ořechové. Když si náhodou lehne k televizi, natáhnu se jí na celé břicho jako špageta a náramně hlasitě předu a za chvilku předeme spolu, ovšem panička hlasitěji.
Osvědčený postup přemlouváníčka jsem beze zbytku dodržel, leč máááárně. Panička ťupkala do klávesnice, vyhnala mě z klína, vyhnala mě z klávesnice, vyhnala mě z papírů na stole. Tak aby věděla, jsem uražený, k smrti uražený a do smrti smrťoucí neslezu z monitoru, dokud nezačne ťupkat do kočičího deníčku. MÉHO kočičího deníčku.
A až začne a jestli vůbec začne, to poznáte vlastně sami.
Tak páááá a držte pracičky, ať si panička najde čas na vyprávění o mém koťátkovském dětství. A snad se dostaneme i k tomu, jak jsem si vysloužil příjmení.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?