3. 7. 2008
Jsem v rejži. Analyzoval jsem situaci. Dobral jsem se radostného závěru, že tečkovaní vetřelci jsou v tašce, aby byli odneseni. Pryč. Daleko. Hodně daleko. Pak jsem slyšel holku. Řekla, že je zvědavá, kdy začne být taška malým vichřicím malá. Tak nic. I vědec se může mýlit. Pro jistotu jsem se zaparkoval do spisovny. Zvolil jsem tu v kuchyni. Je tu málo místa. Musel jsem se vsoukat mezi krabici s cukrem a sousední pytlík. Krabice vydržela. Snad taky vydržím, až holka zjistí, že pytlík s rejží nevydržel.
5. 7. 2008
Odebral jsem se do studovny v rybízech... Mám tu klid. Potřebuji ho. Spis „Opakování matka moudrosti, ale jak u koho“ vyžaduje soustředění. Půjde o významné dílo. Věnuji ho nejmenovanému černému spoluobyvateli, který ani po několika opakovaných pobytech nepochopil, že když je v kuchyni otevřené okno, netřeba kvůli odchodu kvílet u dveří.
7. 7. 2008
Vylezl jsem na střechu. Poskakovaly tam tečky. Šel jsem k řece. Plavaly v ní tečky. Plavaly, netopily se. Zaběhl jsem k Jiřině na návštěvu. Hemžily se tam tečky. Vyšplhal jsem na břízu. Mezi listy se třepotaly tečky. Vkráčel jsem do kůlny. Z trámů seskákaly tečky. Než jsem stihl propadnout hlubokému zoufalství, tak jsem se vzbudil. Rozhodl jsem se, že svou badatelskou činnost zaměřím na tvorbu snáře. Už mám první výklad: Mnoho teček ve snu viděti, celý den zděšený býti.
8. 7. 2008 13.00
Tak jsem urozenej kocour. Nevěděl jsem to. Ale je to tak. Jasně jsem slyšel holku, jak při kafi s Jiřinkou, Marcelkou a Marcelkou řekla, že letos se nás tedy na osadě urodilo. K dalším urozeným patří Tsunamissy, Kalassymita, Hroch, Rozmnoženétečkyvtašce, Jiřinčin černý kocour Pumík, Marcelčina černostříbrná malá kníračka, psice Ouzi, druhé Marcelky jorkšírská psice Eny. Další sousedi mají kocoury Tibíka a Bertíka. Další sousedi mají bernskosalašnickou psici Anku. Celkem spolu my urození vycházíme na noblesní aristokraticky nevšímavé úrovni. Jen Tsunamissy porušila diplomatický protokol. Vyfackovala Pumíka z kuchyně. Bohužel ne z naší, ale z jejich kuchyně.
15.00
Medituji na lavici pod olší. V dálce, tam, kde je nejhustší křoví, slyším holku. Slyším i ostatní holky. Pořád ještě volají a číčají. Mezi číčáním nadávají kopřivám, trnům, bodlákům a tečkované střelené káče, která oknem leze, kam nemá, mlátí nevinného kocourka a vykopává ho pryč. Taky oknem. Tak to ještě Pumíka nenašly. Mně se hned zdálo, že zdrhá trochu moc rychle na to, aby se zastavil blíž než kilometr od osady.
16.45
Už jdou. Prý na Šumavě nejsou medvědi. Proč tedy holky vypadají, jako by se s nějakým porvaly? A Pumajz nikde. Jestli v úděsu skočil do řeky, tak si ho v nejhorším tak za týden Jiřinka vyzvedne v Hamburku. Holka říká, že neví, co to Tsunamissy napadlo. Že je teď Tsunamissy nervozní jak sáňky v létě. Že s ní mávají mateřské hormony. Jsem zmatenej jak lesní včela. Holka se v tom roští musela nadýchat bolehlavu. Mele z cesty. Plete si Tsunamissy a Kalassymitu. Znepokojuje mne myšlenka, že by ty hormony mohly být nakažlivé. To bych dost nerad. Nakazím se. Hormony mi přecvaknou něco v hlavě. A vletím vyfackovat Anku z její boudy. A domů pojedu jako úhledná vypreparovaná předložka s dírami po psích špičácích.
22.10
Je mazanej. Pumík. Počkal, až bude tma. Určitě doufal, že ve tmě nebude černej kocour vidět. Dobrej plán. Tedy napůl. Holka ho fakt neviděla. Znám jí. Kdyby ho viděla, tak by do něj určitě nekopla. Taky by se nelekla. A určitě by nepustila hrnek s kafem. No. Střepy vem čert. Ale Pumík, když hnal směrem k lesu, nevypadal, že by se do údolí děsu někdy chtěl vrátit.
9. 7. 2008
Je buď úplně statečnej, nebo neumí lovit a měl hlad. Vrátil se.
12. 7. 2008
Jsem nadšenej kocour. Nečekal jsem, že mi bude poskytnuto tolik inspirace. Rozhodl jsem se, že kromě vědeckých prací začnu spisovat i romány. Už mám rozepsaný první. Bude se jmenovat Kdo chytá v kuchyni. Jen doufám, že se mi povede věrně vylíčit opakované plížení hlavní hrdinky k cizímu oknu, prudký vstup dovnitř, divokou honičku, padání, rachot a tříštění různých starožitností a následné akční okenní vylítnutí vřeštící černé koule a za ní syčící tečkované koule. Až napíšu tento román, začnu ihned přípravy na další. Ten nazvu Záhada zvětšujícího se břicha aneb Jak to, že jíme s Tsunamissy stejné granule a nepřibral jsem kolem pasu??
16. 7. 2008
Jsem rozčilenej kocour. Nemám rád, když mne někdo ruší. Navíc kvůli oznamování katastrofických zpráv. Holka mne vyhmátla v rybízech. Tedy v kopřivách. Řekla, že má úžasnou novinu. Že už tečkované vichřičky vidí. Že mají krásná očička. Tsss. Tsss. Aby se nezbláznila. Nevim, proč jásá. Vylezl jsem z rybízů. Musím jí připomenout, kdo tady má ty nejkrásnější očička. Zablikal jsem efektně baterkami. Holka na mne koukla. Měla divný výraz. Řekla prostřední holce, ať donese oční kapky. Prý musí tomu hrabošovi, který si v rybízech asi hodil hlínu do očí, vykapat, protože nějak divně mrká. Tsss. Kruci. Až dotřepu hlavou a dorozstříkám kapky, jdu psát spis Nepochopení – zoufalý úděl velkých a geniálních.
Piškot Pišutka v.t.
Foto: Že se dá z okna koukat, to už Bubu díky nám pochopil. Dál zatím nepokročil a už v to ani nedoufáme.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?