Pátrá, kutí, deformuje

Pochrupoval jsem stočený do klubíčka na nesmírně výhřevné podušce, když tu mě začaly svrbět tlapky. Nejdřív jsem si myslel, že mi na mě odfuňuje spící páníček, kterému jsem ležel přes ramena, krk a tvář. Přimáčknul jsem mu proto packu na pusu, páníček zachrochtal, pootočil hlavu a začal funět jiným směrem. Svrbění ale nepřestávalo. Bylo jasné, že má jinou příčinu: budu mít dneska kutilský a pátrací den.
Pátrací a kutilské schopnosti projevuju sice každodenně, ale někdy k nim mívám obzvláštní talent, štěstí a chuť, takže se mi strašně daří. A takový den jsem měl před sebou.
Sotva zazvonil budík, přestěhoval jsem se z páníčkovy hlavy na paniččinu a začal hlasitě vrnět, abych budík přehlušil. Zatímco budík dostal za chvíli ránu po hlavě, až utichl, já jsem se úspěšně rozvrníval k intenzitě motorové pily. "Bertrande, nech toho," zaúpěla rozespalá panička těsně předtím, než jsem jí náhlým otřením hlavičky o její bradu způsobil ránu do zubů a lehký otřes mozku.
Páníček se zatím mátožně vyhrabal z postele, zakřupal zádama a s tichým nadáváním na ranní vstávání vyrazil do koupelny. V mžiku jsem se z mazlicího zvířátka změnil v tryskokocoura, odrazil jsem se od paniččiny hlavy, prolétl pokojem a podrazil páníčkovi nohy. Ten se zakymácel a jeho dosud vágní nadávání dostalo dostalo konkrétní impuls. Během několika sekund mi nabídl spoustu způsobů, jak mě připraví o život, a všechny se zavázal vykonat s nesmírnou radostí. Zatímco mi páníček chystal snídani, otíral jsem si kožich o jeho nohy, vrněl a nakrucoval špičku ocásku. Pak jsem měl chvíli volno, protože jsem čekal, až ke snídani usedne páníček. Vydržel jsem, dokud se nezakousl do chleba, a pak jsem vyrazil směrem k záchodku. Za chvíli se už bytem linula známá vůně a já zuřivě hrabal, až stelivo odletovalo na všechny strany. Jen co se přiblížil sakrující páníček s lopatkou, hbitě jsem vyskočil, otřel si prdelku o jeho nohavice, a pelášil opucovat si tlapky o křeslo dřív, než mi z nich zbytky vhlkého steliva opadají na zem. Měl jsem obrovské štěstí, protože panička, chystající se k zubaři, mi na křeslo připravila svůj jemný vlněný svetr, jako stvořený pro očištění tlapek.
Když páníček odešel do práce, začalo mi teprve to pravé eldorádo. Panička hledala čistý svetr, a jak otevřela skříň, objevily se přede mnou vysoké police s fajnovými věcičkami. Odrazil jsem se, hopsnul do třetí police, zachytil se drápama za komínek složených věcí a hodlal přitáhnout zadní tlapy, když tu se komínek začal nahýbat dopředu, a jak jsem se tlapama snažil dosáhnout dál a dál, vypadávaly ze skříně pocuchané košile, zcumlané svetry, zmuchlaná trička, až nakonec vypadl kocour. Naštěstí jsem přistál na všech čtyřech, takže jsem se mohl hbitě odrazit a zmizet pod postelí dřív, než panička zavře pusu, nadechne se a začne mě shánět. Vylezl jsem, až když jsem zaslechl šustivé zvuky z kuchyně. Dvounožkyně se hrabala v mém šuplíku a půjčovala si odtamtud sáček do koše. Šuplík naštěstí nedovřela, a když opustila kuchyni, naskytla se mi báječná příležitost provést průzkum potřebných věciček. Nejdřív jsem vyndal houbičky na nádobí, pak krabičky sirek, pak jsem trochu prokousal igeliťáky a nakonec jsem ucvaknul část mého oblíbeného chrastícího sáčku a vyhodil ho na podlahu.
Najednou se mi zdálo, že se blíží kroky. Rychle jsem zalezl za otevřený šuplík a čekal, co se bude dít. "Panebože, já to snad nestihnu," svěřila se mi panička a začala urychleně strkat rozházené věci zpátky do šuplíku. Když ale uchopila chrastící sáček, vysypaly se z něj bílé krystalky a pokryly podlahu. Panička se chvíli bezmocně rozhlížela, pak usoudila, že tyhle krystalky už žádnou konvici vodního kamene nezbaví, a jala se je zametat. Vysypala je do koše, uklidila lopatku se smetáčkem, zavřela šuplík - a uáááá, s řevem se proti ní vyřítil černý ocelot, kterému zavíraný šuplík nepříjemně zmáčknul žebra. Rád bych řekl, že v tu chvíli by se v ní krve nedořezal, ale nebyla by to pravda, protože jak jsem jí s roztaženýma drápama prolétl kolem obličeje, způsobil jsem jí hluboký šlinc pod okem, a krve jsem se přitom rozhodně dořezal.
Zatímco si úpějící panička poťukávala tvář vatičkou s desinfekcí, vyhopnul jsem na velkou skříň, strčil čumáček mezi její horní desku a dveře, a za chvíli už byla otevřená a zvala ocelota k návštěvě. Skočil jsem na zem, vlezl do skříně a začal pátrat. Předníma tlapama jsem rozhrnoval věci, zadníma je odkopával ven ze skříně, a brzy jsem si vytvořil příjemný a prostorný pelech, zpředu navíc maskovaný hromadou vyhrabaného oblečení. Myslel jsem, že mi ho panička bude závidět, ale ani si mě nevšimla a zmizela z bytu.
Vrátila se až za dlouho a kocoureček, kterého našla doma, byl nejhodnější a nejroztomilejší na světě, takže rozhrabanou skříň musela považovat jen za náhodný incident.

Sdílejte!  |  O sdílení

11 komentářů

Reklama
Reklama