Nazdááár, kočičky a kocouříci.
Tak jsem si tak spokojeně žil se svou paničkou a Trapitelem starším. Nadmíru spokojeně jsem si užíval dobrého papání a mazlení. Teda s tím mazlením to až takové růžové nebylo. Jsem totiž kocourek málomazlík, zato ale hodnězlobík a svému příjmení Baskervil jsem, na mou černou kočičí tlapku, dělal nesmírnou čest. Trapitele staršího jsem denně vybavil novými čtyřčárkami. Paničku jsem lovil skorofurt a skorovšude. A když jen nachvilku polevila její ostražitost, vyběhl jsem po ní ze země až na hlavu, čtyřčárkami nešetře.
Ale i tak jsem si jí ochočil a vycvičil k obrazu svému. Naučil jsem ji vytříbenému vkusu, co se žrádýlka pro udatného Baskervila týče. Pravda, někdy mě zkoušela ošidit nějakým tvujtajblem, ale naprosto marně. A takové kecinky jako "kdo má hlad, žere všechno," jsem ji velice rychle soustředěným trucováním a opovržlivým třepnutím tlapky vyhnal z hlavy. Většinou k večeru kapitulovala a naservírovala mi mňanáckou hamku. Jojo, strach je dobrý kuchař a strach, abych náhodou nezemřel hlady, je kuchař ještě lepší.
Jednou přišla panička domů a rozplývala se a ťutinkala něco o čtyřech miminkách. Taky nějak podivně byla cítit. Nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem tenhle smrádek už zažil. Večer jsem anektoval křeslo a ani jsem neprotestoval, že se mi tam nastěhovala panička. Vlezl jsem si jí na klín a spokojeně předl. Naráz mi to zapálilo. Objem jsem okamžitě zvětšil na nejvyšší hrůzomíru, zatnul drápky a... už jem byl na zemi! "Seš debíííl Baservíííl, co tě raflo, potřeštěnče černýýý, střelenýýýý?" Ale to jem už slyšel z kuchyně z pod linky, kam jsem zajel mezi své poklady a věci nemůžutonajít. Takhle smrdí jen jedna věc, vlčice Borka, co na mě měla spadeno a k vůli níž jsem strávil dva dny života v krabici na balkoně. Celou noc jsem z toho nezamhouřil okál, číhal jsem a poslouchal u dveří, kdyby náhodou něco. Nic se nedělo ani tuto noc, ani pár příštích dnů.
Pak ale přicházela panička i Trapitel starší a kromě toho strašného vlčího smradu mi sem zanášeli ještě jiné smrádečky, takové nějaké jiné, jaké jsem nikdy necítil.
Zintenzivnil jsem své lovy na paniččiny nohy, trávil většinu času vymýšlením a realizací kočičin, přesto jsem byl stejně milován jako ten nejhodnější kocourek ve střední Evropě a přilehlém okolí. Moje pozornost otupěla, mé čichové buňky přivykly divným smrádečkům. Vždyť se vlastně nic nedělo.
A pak přišel ten den, kdy byl domů, ke mě domů, do mého milovaného bytečku, nastěhován vetřelec... ale o tom až příště.
Foto: Nápověda pro příští povídání.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?