Jak jsem už psal, rozrostla se naše domácnost o vlčici Bambínu. Další náš spolubydlící byl modrý andulák Pepík. Ten se ale, dodnes nevím proč, našich hrátek neúčastnil. O moc přišel.
Pořádali jsme s vlčicí olympijský mnohaboj, jak tomu, rádoby vtipně, říkala panička. Bylo to spíš boží dopuštění ve zvířecí podobě. To prohlašovala babička, když přijela na návštěvu.
Nám to s vlčicí bylo jedno, co si kdo o nás myslí. Pořádali jsme honěnou kolem stolu, z místnosti do místnosti, pletení se všem pod nohy, skok daleký ze stolu na válendu. Číhání pod dekou, pod kobercem, schovávanou za dveřmi s následným útokem a zakousnutím vlčice, úprk jeden před druhým a druhý před prvním stejnou trasou zpět. Šplh po záclonách byla pouze moje doména a samozřejmě i skok vysoký, který jsem používal naprosto zřídka... ehm, tedy kdykoli, když vlčice začala nabývat převahy. Udatně jsem vyhrával úhybným manévrem na skříň či jiné vyvýšené místo. Zde jsem většinou dělal, že mě nějaká vlčice absolutně nemůže připravit o vítězství, načež v okamžiku její nepozornosti jsem zaútočil shora a většinou jsem ji zakousl. Tím jsem si navždy vydobyl pozici “druhého vítěze“ voleb... teda co to plácám: OLYMPIÁDY.
Jednou se mi stalo, že při mém vítězném závěrečném skoku někam vysoko, jsem přistál Pepíkovi na kleci. Nerad to přiznávám, tentokrát zvítězil on. Místo, aby se polekal a vzdal hold vítězi, začal mi zobat ze spodu tlapky, pocuchal mi ocásek a štípl mě do nosu, když jsem ho chtěl zoubky umravnit. Potom kdykoli jsem se přiblížil k jeho kleci, žaloval na celé kolo. Teda, řval jak na lesy, práskač jeden modrý. Docela jsem byl rád, když si ho vzal i s klecí Trapitel mladší do svého nového bydliště. Stejně ve mně vyvolával nějaké divné choutky. Toho bych asi zakousnul raději, než vlčici. Jediné jeho štěstí, že byl zavřený v kleci.
Foto: Pojď si hrát!
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?