Jak jsem si naposled povídal jako chlap s chlapem

Nové bydlení bylo docela fajn. Sice jsme měli o jednu kočičí tělocvičnu míň, zato parádní balkón. Když jsem se poprvé odvážil prostrčit hlavu šprušlemi, myslel jsem, že se mi to jenom zdá. Kousek před nosem mi poskakoval po větvi stromu kos, ale dolů to bylo pět pater. Vzhledem k tomu, že jsem byl kocouř načisto domácí, tak mi to ani moc nevadilo. Ostatně na výšku jsem si docela rychle zvyknul, zato o paničku se pokoušely mdloby, když jsem vyskočil na zábradlí a suverénně se tam procházel.
Usoudil jsem, že nové území je třeba důkladně označkovat, kdyby náhodou něco, ať všichni vědí, kdo je tady pánem. To se ovšem setkalo s pramalým pochopením paničky. A když k nám odmítl chodit paniččin a můj kamarád Reňa, že prý smrdí kocourem ještě za týden po návštěvě u nás, bylo rozhodnuto. Pche. Prý smrdím. Ať si čuchne k vlčici, když příjde mokrá z procházky, ať si čuchne k paničce, když vyleze z koupelny po hodině naložení ve vaně, ať si čuchne k Trapitelovi staršímu, když si oškrábe srst z obličeje, stráví ve vaně stejně dlouhý čas jako panička. A já prý smrdím, teda já ne, ale všechno okolo. Vůbec nemají pochopení pro kocouřovy potřeby. A taky chci kočičí ženskou. Posmradinkuju celý byt, ani na kumbál nezapomenu, aby k nám nějaká trefila. Vždyť bydlím tak vysoko.
Jednoho dne byla moje miska ráno prázdná. Zůstala prázdná i večer. Zkontroloval jsem misku vlčici a taky nic. Chtějí se mi pomstít za to, že jsem uklidil klíče od auta pod pračku? Zhynu bídnou smrtí hladem před plnou ledničkou. Přemlouval jsem, vyhrožoval, prosil, kvílel, žel ucho paničky zůstalo hluché a oko suché. Celou noc jsem hlady nezamhouřil okál. Ráno jsem byl, jako vždy v kuchyni první a nedočkavě jsem úpěl nad prázdnou miskou. Zase nic. To jsem nemohl pochopit, opravdu se mě chtějí zbavit takovýmto způsobem? Není to týrání zvířat? Není to týrání svěřené osoby? Není to proti Ženevské konvenci zacházení s válečnými zajatci? Není to potlačování práv menšin, a v mém případě nejde snad o diskriminaci a  rasizmus? To jsem si tedy nezasloužil. Počkej, paničko, až umřu hlady. Kdo na tobě bude celou noc spát a od čtyř hodin ti příst do ucha a drápkat tě něžně přes pyžamo? Kdo ti bude vylívat hrnek s kafem, čajem, vázu s vodou, talíř s polévkou.
Kdo ti bude pomáhat hledat pod linkou, ledničkou, pračkou všechny věci nemůžutonajítkamtotenpitomýkocourzašantročil? Kdo zakousne vlčici? Jak poznáš, že začli topit, když na radiátoru nebude ležet žádný kocouř? Kdo bude šmatlat v cukroví a upravovat tvary vanilkových rohlíčků? Kdo ti spočítá bukvice na adventním věnci? Kdo pomuchlá každý papír, co najde? Kdo ti načurá na časopis, co jsi zapomněla na zemi? Kdo vás bude vítat, když přijdete s vlčicí z procházky? Běda, paničko zrádná, běda.
Běda bídnému kocourkovi, hladovému, trápenému...
Poslední moje naděje před krutou smrtí hlady byl Trapitel. Tak dlouho jsem vyskakoval na kliku, až se mi podařilo otevřít jeho pokoj. Skočil jsem mu na břicho a předl jsem jak nejhlasitěji jsem uměl. Trapitel vstal, vzal mě do náručí a řekl mi: „Tak Cecilku, naposledy si popovídáme jako chlap s chlapem.“ Podrbal mě pod krčkem a za uchem a strčil mě do batohu, zrádce jeden. A už jsem byl zase někam vezen proti mé kočičí vůli.
Když mě propustili z batohu ujala se mě nějaká jiná panička a nějaký jiný kamarád, prý pan doktor. Pak jsem ucítil píchnutí a...
... když jsem se probudil, byl jsem zase doma se svou paničkou, se svou vlčicí, točila se mi hlava, bolelo mě bříško, které jsem měl, nevím proč, holé. Hlavně jsem měl ukrutný hlad.
Chtěl jsem zkontrolovat moji misečku na lince, jestli už v ní mám papáníčko. Nožky mě však moc neposlouchaly, očička moc neviděla a tak, když jsem se pokusil vyskočit nahoru, strhl jsem na sebe pekáč s buchtou. Panička se smála až jí tekly slzy a já jsem za ten hrdinský skok a mou všeobecnou statečnost dostal dobré kuřecí masíčko.

Foto: Kdooo jsem, kdeee jsem????

Sdílejte!  |  O sdílení

6 komentářů

Reklama
Reklama