Ve Filípkově

Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo. Dům, do kterého jsme vešli, divně voněl. Ve vzduchu se tu povalovala spousta pachových vzkazů, a jak jsem usilovným čenicháním zjistil, ani jeden z nich nebyl vřelým přivítáním pro sira Bertranda.
Po krátké jízdě velkou plechovou bednou jsme se octli před cizími dveřmi, zpoza nichž se ozývaly podezřelé zvuky. Kromě dvounožčího huhlání jsem zaslechl i jakési zvláštní přerývané kýchání vysokým hláskem, ze kterého se mi ježily chlupy na hřbetě. Když se proto po chvíli dveře otevřely a mé přepravkové lóže nadnášené dvěma dvounožci vplulo dovnitř, místo přátelského kocoura v něm seděl strašlivý dikobraz. Zpoza mříží mého dočasného domečku se mi naskytl výhled na neznámé zrzavé zvíře s bílou náprsenkou a velkýma ušima, které radostně ťapkalo sem a tam a snažilo se získat si pozornost všech dvounožců. To se mu dařilo až do chvíle, kdy se z hlubin kočičí přepravky ozvalo táhlé temné zavrčení. \"Takže vy jste ho opravdu vzali s sebou...,\" vzdechl kdosi rezignovaně.
Čtvernožec, který zatím očichával páníčkovy věci, zvedl náhle zadní tlapku a obdařil na zemi ležící batoh dávkou svého osobního parfému. Zatímco dvounožci pak spustili strašný povyk, já jsem se přestal ježit a spokojeně jsem si složil tlapky pod bradičku. Na první nádech jsem totiž poznal, že mdlý zápach čtvernožcova podpisu se intenzitou zdaleka nevyrovná třeskutému intimspreji, kterým jsem v době svého nejbujnějšího mládí osvěžoval vlastní teritorium.
Po přenesení do jakéhosi pokoje otevřela panička dvířka od mé přepravky a naivně si myslela, že z ní někdo vyleze. Nikdo ale ven nevykoukl, ani když přepravku naklonila... ani když ji naklonila víc... ba ani když ji překlopila otevřenými dvířky dolů a začala s ní třepat. Při pohledu dovnitř pak zjistila, že v ní za zadní mřížku visí drápama zaklesnutý černý ocelot, nakrucuje ocásek po opičím způsobu a odmítá se pustit. Rozhodla se proto, že šelmu nechá v uzavřeném pokoji, dokud se neodhodlá vylézt, a opustila místnost. Než mě páníčci zase uviděli, uplynula dlóóóuhá doba. Jakmile jsem se totiž octl v neznámém pokoji sám, zapnul jsem režim okamžitého zmizení a byl fuč.
Hledali mě dlouho. Nejdřív pod postelema, pak ve skříni, za skříní, za stolem, v knihovně... Bylo to docela zábavné. Nakonec mě ale zradil ocásek, kterým jsem z radosti, jak báječně jsem se schoval, zamával zrovna ve chvíli, kdy panička nakukovala pod gauč. \"Proboha, on je v opěradle!\" uhodla panička. Napínavé hledání se pak změnilo v ještě napínavější vyprošťování, neboť žádnému z dvounožců nebylo jasné, jak se mohl ocelot dostat DOVNITŘ opěradla gauče mezi pružiny. Že je to naprosto nemožné, se potvrdilo ve chvíli, kdy zjistili, že jedinou možností, jak mě vyprostit, je gauč rozložit, ale že přitom nutně dojde k mému rozmáčknutí. Následovala hádka mých dvounožců, kdy panička fňukala, že mě nechce rozmáčknout, zatímco páníček tvrdil, že zplacatění do vkusné předložky je při vyprošťování kocoura neobyčejnou výhodou.
Když mě jejich debata přestala bavit, vylezl jsem a hbitě se přesunul do jiné skrýše. Tam jsem pak vydržel po zbytek dne, protože i když mě pod přehozem na posteli odhalili docela brzo, vzhledem k mému neohroženému syčení a sekání drápiskama se mě neodvážili vytáhnout.
Trvalo docela dlouho, než bylo v okolí bezpečno. Teprve za tmy a chrápavých zvuků spících dvounožců jsem se vydal na průzkum. Pokoj, který jsem dočasně sdílel se svými dvounožci, jsem pročmuchal docela brzo. Když jsem se ale rozhodl vyrazit na průzkum do ostatních místností, zjistil jsem, že mě od nich dělí odšupovací dveře. S něčím takovým jsem se nikdy předtím nesetkal a musím přiznat, že jejich zvládnutí mi zabralo skoro dvě sekundy. Jakmile jsem byl na chodbě, rozsvítil jsem světlomety, přikrčil se k zemi a v pátrání pokračoval s největší obezřetností. Vzápětí jsem odhalil prázdný pelech, který podle pachu využíval cizí čtvernožec. Důkladně jsem ho pročmuchal a s uspokojením zjistil, že v něm nejsou žádné výhružné vzkazy pro ocelotího návštěvníka. Pokračoval jsem do dalšího pokoje. Spal v něm velký dvounožec, a protože vypadal nezákeřně, rozhodl jsem se provést důkladnou prohlídku celého prostoru. Očuchal jsem, co se dalo, udělal si seznam, kde se nachází mnou dosud neošetřená zeleň, a prošel veškeré možné únikové cesty ke svému domečku, včetně té, která vedla přes křesla a stolek.
Když se ráno mí dvounožci probudili, nestačili se divit, jak se jejich nejkrásnější zvířátko během noci osmělilo. Chodil jsem nebojácně po místnosti, nakrucoval ocásek a vyhlížel, co dostanu k snídani. Občas jsem proběhl pod postelí nebo vyskočil na ležící páníčky. Dostal jsem taky bezva nápad, že si zalezu k paničce pod peřinu a začnu hrozně vrnět a třít si hlavičku. Jak jsem ale čumáčkem nadzvedával okraj peřiny, začal jsem tušit nějakou zradu. A taky jo. Ocelotí místo pod peřinou bylo obsazeno zrzavým čtvernožcem, který na mě poulil zvědané hnědé oči a vůbec se nechtěl hnout z místa. Překvapilo mě to tak moc, že jsem ani nezasyčel. \"Rychle pryč, nebo ho sežere,\" vykřikla vyděšeně velká dvounožkyně, která se náhle objevila ve dveřích. Zrzoun se bez protestů nechal odnést. Vyrazil jsem za dvounožkyní, abych viděl, kamže toho vetřelce nese. Sice mě za ním nepustili, začal jsem ale tušit, že to nejsem já, kdo by měl mít strach ze sežrání. Radostně jsem rafnul páníčka do nohy a vyběhl vstříc dalším zážitkům s tvorem, kterému všichni říkají pejsek Filípek.

Sdílejte!  |  O sdílení

12 komentářů

Reklama
Reklama