Ve Filípkově II. - Jak jsem (zahrad)ničil

Na návštěvě ve Filípkově jsem se brzy zabydlel. Po novém teritoriu mi sice bezostyšně chodili dvounožci, sem tam přede mnou proběhl i pejsek, jinak tu ale bylo klidno a ocelotůmilovno. Jak jsem tak pročmuchával byt, došlo mi, že jsem se tohoto území stihnul ujmout na poslední chvíli před blížící se zkázou. Zelené věci v květináčích byly přerostlé až běda, po policích pod stropem už taky pěkně dlouho nikdo neprošel a na skříni – jaký rozvrat! – dlel krtek. Sice jen na obrázku v kalendáři, když jsem mu ale pravou přední vysvětlil, kde je jeho místo, neprotestoval a poroučel se k zemi.
Na skříni jsem také objevil strašlivou chobotnici, která roztahovala chapadla půl metru daleko. Jak jsem ji zmerčil, tasil jsem drápy a za chvíli už její zelené pozůstatky odletovaly na všechny strany. I panička, která právě vešla do bojové arény, pozbyla údivem řeči. Začala divně trhat hlavou, kulit oči na páníčka a nenápadně ukazovat ke skříni, na níž se lítý zápas odehrával. Páníček sice chvíli otálel, jestli to, co mu panička naznačuje, je opravdu tak vážné, aby opustil své křeslo u televize, když ale paniččina gestikulace sílila, takže se zdálo, že přejde v epileptický záchvat, přece jen se odhodlal jít se na to podívat. Právě se mi podařilo urvat obludě jedno z obrovských chapadel a v zápalu boje jsem ho odmrštil stranou takovou silou, že přicházejícího páníčka praštilo do obličeje. “Co-co-co-co-to-proved-stoukytkoutenhajzl!“ zařval páníček těsně předtím, než jsem prohlásil boj za vyhraný a rychlostí blesku zmizel z bitevního pole.
Další úkoly na mě čekaly v obýváku. Na okně tam trůnila zvláštní rostlinka, která se mi moc zamlouvala. Chvíli jsem kolem ní chodil jakoby nic, pak jsem do ní binknul tlapou, aby se zábava trochu rozproudila. Zábava se ale nerozproudila a ta zelená mrška stáhla listy, jako že se se mnou nebude bavit. Zkusil jsem ji trochu poplácat, aby se holka nebála, jenže ouha. Rostlinka se sevřela ještě víc. Dostal jsem strach, že si změny listů někdo všimne a špatně si to vyloží. Ještě tak abych přišel o svou pověst špičkového zahradníka! Hnedka jsem začal vymýšlet, jak to šikovně zaonačit, aby se na mě nepřišlo. A ve své moudrosti jsem na to přišel cobymňouk.
„... a hodinu to trvá, než se jí listy zase rozvinou, proto se jí taky říká stydlivka upjatá,“ vyprávěla velká dvounožkyně mým páníčkům, zatímco se blížili k zácloně. Když ji ale odhrnuli... stydlivka za ní nebyla. Místo ní tam seděl jistý černý stydlín, kterému z tlamy čouhal zbytek zeleného stonku. Můžu vás ujistit, že poznat, jestli má rostlinka listy rozvinuté nebo svinuté, se v tu chvíli už rozhodně nedalo. Dobře jsem to vymyslel...

Sdílejte!  |  O sdílení

20 komentářů

Reklama
Reklama