12. 3. 2009
Jsem odmrštěnej kocour. Jsem taky mrštnej kocour. Kdybych nebyl, těžko bych přežil své odmrštění. Přeplachtil jsem půlku obýváku. Dost mne to roztrpčilo. Mě nikdo v dál odhazovat nebude. Říkat mi „čuně“ taky nikdo nebude. A už vůbec ne prostřední holka!! A vůbec ani trochu jen proto, že jsem jí šel uvítat, když přišla domů. Důstojně jsem jí vstoupil do náruče. Řekl jsem, že jsem rád, že je doma. Holka řekla, že se jí po mně stýskalo. Že jsem její klučíček. Dala mi pusu na hlavu. Já jí dal pusu čumákovku na nos. Pak jsem jí dal čumákovku na pusu. Pak jsem jí dal čumákovku na tvář. Pak ještě jednu. Pak přišla velká holka. Zeptala se prostřední holky, jestli jí nevadí, že jsem před chvílí svačil. Prostřední holce to nevadilo. Zeptala se, co jsem měl dobrého. Velká holka jí to řekla. Byl jsem ohlušen strašným jekotem. Byl jsem odmrštěn. Letěl jsem. Ještě jsem ani na gauči nepřistál a už jsem slyšel, jak si holka v koupelně leje na obličej vodu. I když prskala vodu, slyšel jsem ji dobře. Nevim, proč se najednou klučíček změnil v čuně. Jsem teď ve spisovně. Přemýšlím, jestli mám být uraženej. Asi budu. A dlouho. A na obě holky. Na prostřední za to, že si neumí vážit mé přízně. Na velkou za to, že zbytečně zveličuje. Prý svačinka! Tss. Jednohubka. Skromné sousto. Přece musela velká holka poznat podle těch nožiček, co mi chvilinku koukaly z tlamky, že ten pavouk je docela malej.
17. 3. 2009
Mám rád nové podněty. Jsem tvůrčí a hravý. Rád překvapuji velkou holku. Rád sleduji, jak je překvapená, že jsem objevil a zpracoval věci, kterých jsem si předtím nikdy nevšiml. Nemůžu dopustit, aby holka ustrnula. Proč ale pokaždé nad mými objevy strne a trne, to budu muset ještě vyzkoumat. Holka mne už ničím překvapit nemůže. Mám ji prokouknutou. Vždycky ztuhne. Vytřeští baterky. Vydává různě kvílivé zvuky. Pak se rozdvojí a vrhá se. Částečně za původcem objevu, částečně do záchranných akcí. No. Dnes se věnovala sběru. Nenudila se. Bylo jich hodně. Byly všude. Některé byly na dva až dvacet kousků. Dost jsem se naběhal, než jsem je naporcoval a roznosil po bytě. Nevěděl jsem, že s balíkem ubrousků je tolik práce. Bylo. Holka je sesbírala všechny. Nejmenší částice vysála. Nebylo to snadné. Holce jsem to nepřál, ale té řvací obludě jo. Přál jsem jí, že se ucpala. Holka z ní chuchvalec ubrousků dolovala dlouho. Vzdálil jsem se. Nemám rád, když holka nadává. Sice to obludě neuškodí, když jí trochu seřve, ale nevim, proč jí spílá do mourovatých kazisvětů, blbounů a ničitelů. Asi holka začíná špatně vidět. Obluda je přece oranžová. Když jsem se zase přiblížil, zjistil jsem, že holka vytírá. Vím, co je má povinnost. Okamžitě jsem začal kontrolovat, jestli je viditelný rozdíl mezi vytřeným a nevytřeným. Důkladně jsem procházel obě možnosti. Holka nezklamala. Zeptala se, kolikrát už mi řekla, abych nelezl sem a tam a na vytřeném nedělal ťapky. Jsem rád, když se na to ptá. Mohu předvést, že mám přehled. Řekl jsem, že už to řekla přesně pětsetdvacetosmkrát za dobu, kdy tady bydlíme. Holka řekla, že nemám odmlouvat. Řekla, že mám okamžitě vypadnout z mokré podlahy. Dotklo se mne to. Rozhořčeně jsem zamířil do spisovny. Chtěl jsem vypracovat plán na srovnání holky... Název mne napadl okamžitě. Zkrocení zlé ženy. Nadšen svou originalitou jsem prošel předsíní. Jsem bystrý. Všiml jsem si, že jsou otevřené dveře do koupelny. Tam už holka vytřela. Pružně jsem změnil cíl cesty. Obešel jsem vanu. Cvičně jsem zkusil, jak dlouho trvá let holky naušnic z poličky. Netrvá dlouho. Letí krátce a končí pod košem. Už se těším, jak si holka užije hledáníčko. Při sledování dráhy letu jsem si všiml láhve s růžovou tekutinou. Vypadala nevyužitelně. Po krátkém zkoumání jsem zjistil, že láhev má zajímavý uzávěr. Dal se zuby snadno odstranit. Odstranil jsem ho. Na další možné využití jsem nepřišel. Chtěl jsem odejít. Pak jsem zaslechl holku. Už se jí po mně stýskalo. Povídala, že jestli ten pišišvor zas někde něco vyvádí, tak už ho fakt přeškubne. Škublo to se mnou. Letěl jsem za holkou. Doběhl jsem, když říkala, jak se těší, že dovytře a konečně si sedne a nebude nic dělat. Dovytřela. Vzala kbelík. Šla do koupelny. Šel jsem s ní. Neměl jsem to dělat. Bylo to o fous. Mám citlivé uši. Kdyby holka zavřeštěla jen trochu víc, mohl jsem být hluchý. To bych nerad. Ale zase bych pak nemusel poslouchat něco o nějakém mamelukovi střeleném, kvůli kterému jsou na bílé dlažbě vylité dva litry aviváže. Řekl jsem holce, že za to může ta láhev. Koledovala si. Kdyby mi nelezla do cesty, když jsem letěl za holkou, nemusel bych ji skolit. Holka na mne pohlédla s podivným výrazem. Vypadala, že je zmatená jak lesní včela. Bylo mi jasné, že neví, jestli má stírat podlahu, nebo slzy vzteku. Byl jsem moc šťastnej. Poznal jsem, že i v kritických chvílích myslí holka hlavně na mě a mé dobro. Nechtěla, abych viděl, jak trpí. Proč by na mne jinak křikla: „Přestaň na mně vejrat a zmiz!!“
Piškot Pišutka v.t.
Foto: Jedna pusa čumákovka pavoukovka aneb Prostřední holku a výživné svačinky mám nejradši.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?