Cestování

Ocelotí život je plný nebezpečenství, útrap a nepochopení.
Na vlastní kožíšek jsem se o tom přesvědčil při nedávném přesunu na své venkovské sídlo. Že se opět stanu týraným zvířátkem, nuceným čtyři hodiny vyzpěvovat libé árie s převládajícím motivem úpění, mi došlo ve chvíli, kdy se dvounožčí věcičky, dosud bez ladu a skladu poházené po celém ocelotím teritoriu, začaly kupit na jedno místo. Aby se na mě nezapomnělo, hopsnul jsem na největší zavazadlo, ve kterém něco spokojeně zakřupalo, a mrštnými pohyby ocáskem jsem dirigoval dvounožce k rychlejšímu tempu příprav.
Konečně jsme vyjeli. V nesčetných variacích jsem střídal zpěvné motivy „uó“ a „ouá“, což dvounožci kvitovali s dojatými poznámkami, které vyvrcholily páníčkovým emotivním hlasitým sdělením paničce „udělej s nim něco nebo přisámbu že ho vyhodim z okýnka!“ Panička sice nic neudělala, protože ji můj zvukový výkon dočasně připravil o sluch, nicméně já jsem se rozhodl ztichnout, neboť jsem tušil, že páníček závistí nad uměleckou hodnotou mého zpěvu zešílel a je hotov svoji výhrůžku provést.
Zanedlouho jsme naštěstí zastavili, dvounožci otevřeli mříž ocelotí přepravky a elegantní šelma se mohla protáhnout po autě. Vnitřek auta obsahoval řadu věcí, které jsem před odjezdem nestihl označit, k čemuž se mi teď naskytla bezvadná příležitost. Nepoužívám již sice výrazný kocouří intimsprej, nicméně šikovné otření bradičky spojené se zanecháním trsů chlupů vytváří i tak dostatečné vymezení ocelotího teritoria. Když se proto dvounožci po chvíli vrátili do auta, nestačili se divit, jak prokoukl interiér. Já jsem tou dobou odpočíval na tajném místě.
Panička v bláhovém domnění, že jsem se uklidil zpátky do své přepravky, usedla na sedačku a začala se cpát sendvičem s tuňákem. Protože je nešikovná, kus tuňáka jí záhy vypadl na zem. Začala se po něm hnedka shánět, jenže po tuňákovi ani vidu, ani čichu. Brzy do auta usedl i páníček, srkal kafe z kelímku, s blaženým výrazem tureckého paši si zálibně prohlížel interiér auta a kochal se nenadálým tichem, neboť nikdo nepěl árie.
Páníček právě přesměroval svůj pohled na paniččina kolena a chtěl zřejmě poznamenat něco milého, když tu panička hlasitě vypískla a škubla s sebou tak prudce, že se další kousky tuňáka začaly sypat na zem. Páníčkovo vztekání nad znečištěním interiéru nabralo konkrétní impulz ve chvíli, kdy vyděšená panička prozradila, že se sebou škubla kvůli nečekanému šoku z toho, že ji někdo zezadu sáhl na kotník. Po zjištění, že přepravka na zadním sedadle je prázdná, padlo podezření z tajemného dotyku na jistého čtyřtlapého pasažéra. Záhy jsem byl proto vytáhnut zpod sedadla, kde jsem z nedostatku času zanechal i drobné kousky uloveného tuňáka. Ty pak v teple po zbytek cesty příjemně zapáchaly, což oba dvounožce inspirovalo k legračnímu čenichání všemi směry a neustálému dohadování, odkud ten smrad jde. Protože jsou oba čenichací negramoti, pohádali se přitom, zda je to smrad zvenčí nebo z jistých zadních tlap, přičemž ty moje rozhodně nemysleli...

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama