Jak jsem si v Brdech založil letecku základnu

Páníčci chrupkali na rozkládacím gauči a ocelot se nudil. Bylo časné ráno, nacházeli jsme se na venkovském sídle a já nevěděl, do čeho hryznout. Všechny dveře v domě už jsem cílenými výskoky na kliky pozotvíral, prošel jsem se po půdě i po dvoře, nechal za sebou špinavé šlápoty, kde se dalo, a ohryzal jsem hned několik pokojových rostlin.
Najednou jsem si všimnul, že se na gauči něco pohnulo. Hnedka jsem tam skočil a s velkým vrněním začal přešlapovat na peřině. Páníček se vzápětí probral a ve chvíli, kdy zamžoural kolem sebe, otřel jsem si o něj hlavičku tak prudce, že dostal ránu do zubů ocelotí hlavou. Zatímco páníček po nečekaném úderu zapadl zpátky do peřin, já nepřestával vrnět a otočil se prdelkou k paniččině obličeji. Paničku to probralo a jakmile se posadila, začal jsem jí láskyplně hryzat do rukou, abych jí ráno ještě víc zpříjemnil.
Vstávání jsem pak všem přítomným dvounožcům zpestřoval pletením pod nohy, dobýváním se za nimi do koupelny a hlasitým mňoukáním, kterým jsem se neustále připomínal. Když jsem ale zjistil, že nesnídají šunku ani jogurty, ztratil jsem o jejich počínání zájem a odebral se ulovit si něco lepšího. V noci pršelo, což se mi náramně hodilo. Vylezly totiž žížalky, ty přilákaly kosáky a nad trávníkem se tudíž konaly ptačí manévry. Někteří letci dokonce přistávali na zemi a zdržovali se tam lákavě dlouho...
Vyrazil jsem mezi černé ptáky přátelským poklusem. Bohužel však zřejmě vytušili, že čtyřnohý kosák nepřišel snídat žížalky, a rozletěli se do všech stran. Chvíli jsem ležel v mokré trávě a předstíral, že tu nejsem, ptáčky to ale nepřilákalo. Rozhodl jsem se proto vylézt na jabloň. Nebylo to nejjednodušší, protože jednak jabloně v ocelotáriu nemám, jednak mi zákeřná panička před cestou na venkov ostříhala drápiska, protože prý s nima vždycky rozpářu něčí ruce. No když na mě šahají, že jo...
Z větve jabloně jsem pak monitoroval okolí. Na větvičce přede mnou přistála opeřená ocelotí snídaně. Ani si mě nevšimla a začala se natřásat, až se mi sbíhaly sliny. Opatrně jsem vyrazil vpřed. Posunul jsem levou přední... pravou přední, nadzvedl jsem zadek... Zkrácené drápky mě zradily. Podjelo mi to a místo nenápadné šelmy jsem se zhoupl kolem větve jak papoušek, který dělá kotrmelce na bidýlku. Při záchranném manévru jsem se sice stihl předníma tlapkama zachytit, z větve se ale začaly sypat lístky a kousky kůry. Hluk přilákal pod strom paničku, která hnedka zaregistrovala můj neúspěch. „Padá nám kocour, dělej něco!“ začala křičet na páníčka. Ten sice přiběhl pod jabloň, když ale viděl huňatý černý uzlíček, jak visí pod větví, dostal záchvat smíchu.
Opeřená snídaně, sedící jen o kousek vedle na dotyčné větvi, si mě zvědavě prohlížela. Když se mi po velké námaze podařilo vydrápat nahoru, zamávala křídly a odletěla mi z jídelníčku na dobro. Strom se náhle zatřásl a pohledem dolů jsem zjistil, že se na něj sápe panička. Ze strachu o hodného kocourka zapomněla, že neumí lézt na stromy a že se bojí výšek. Počkal jsem, až bude mít hlavu na dosah mých tlapek, a pak jsem jí po temeni přehupsnul do vyššího patra, kam za mnou už nemohla. Zatímco páníček pak paničku sundaval ze stromu, mohl jsem nerušeně obhlížet letecký prostor. Na větvi jsem pak vydržel až do večera, kdy mě sundal velký dvounožec ze štaflí.
Druhý den jsem už byl poučenější. Nevlezl jsem přímo na jabloň, ale na holé torzo stromu, které stojí u křoví. Odtamtud jsem mohl sledovat čilý ptačí ruch v křoví. Cvrlikalo to tam několikahlasně, každou chvíli tam něco přistávalo, prostě ideálně prostřený ocelotí stůl. Včera se mi díky předstírané neohrabanosti podařilo všechny součásti mé budoucí snídaně přesvědčit, že jsem jen neškodné zvířátko, což se mi nyní náramně hodilo. Sousta si troufala až ke mně a nijak se neomezovala.
Listnatou kouli křoví jsem měl sotva metr od sebe. Dovnitř vidět nebylo, podle zvuků jsem ale soudil, že je tam pro mě velká porce. A snad taky něco, na čem přistanu. Na vedlejším holém kmeni, kde jsem seděl, jsem vylezl co nejvýš. Přikrčil jsem se. Odrazil se. Vzlétl. Roztáhl tlapy a plachtil. Padal do listoví. Pak to chvíli rachtalo, keř se otřásal, padalo z něj listí a kousky větviček, a pak dole vypadl ocelot. „Je mrtvej!“ řvala panička. „Batman!“ řval páníček. Při průzkumném letu jsem zjistil přesnou polohu hnízda a vyběhl proto znovu na strom, abych svůj odvážný výpad zopakoval. Něco mě ale chytlo, sundalo dolů a začalo mi mlaskat do kožíšku. Pak mě to postavilo k misce a můj lov ptáků byl úspěšně ukončen posnídáním kuřecího masíčka...

Sdílejte!  |  O sdílení

17 komentářů

Reklama
Reklama