Díl první – Nové stelivo
S paničkou se jeden nenudí. Pořád mi připravuje nějaká překvapení. Jedno „větší“ mě potkalo zhruba před dvěma měsíci. Asi ji přestanu pouštět na návštěvy. Na jedné totiž potkala a dokonce i hladila kocoura. Úplně cizího! A ona ho hladí! Naštěstí říkala, že jen trošku, když prý si k ní on sám přišel lehnout na klín. Nechápu, to bych nikdy neudělala, pokud teda zrovna nejsem po narkóze. Ale k věci. Co čert nechtěl, zmiňovaný kocour měl v záchodku silikonové stelivo. A paničce se po popsání všech výhod zalíbilo... Já jsem dál nic netuše spokojeně chodila na hrudkující stelivo (panička říká, že bylo potřeba spotřebovat zásoby), ale pořád mi doma říkali, že přijde změna. Jasně, na to vám tak skočím, říkala jsem si. Kdo ví, kdy to bude. Až jednou přijdu k záchodku a vidím cosi bílého s modrými puntíky. Panička seděla u toho a lákala mě tam. Tak jsem jí udělala radost a vlezla do toho, ale dělalo to hrozný hluk a to se mi nelíbilo. A ani moc hrabat se v tom nedalo... Zkoušela jsem to jíst, ale to taky nebylo ono. Dobré to bylo snad akorát na fotbálek po bytě, ale hračky se přece do záchůdku nedávají... Rozhodla jsem se, že JÁ to tedy používat nebudu. Když to baví toho cizího kocoura, tak prosím, ale já, úctyhodná britská dáma, přece nebudu chodit na něco, v čem se nedá ani pořádně hrabat. Vydrželo mi to skoro 2 dny, ale déle už to fakt nešlo. Dáma nedáma, všechno má své meze. A tak když to nevzdala panička, musela jsem ustoupit já. Po prvním zahrabání panička zpozorněla a co následovalo potom, to jste nikdo neviděli. Tolik chvály, jaká jsem šikovná kočička, a dokonce přišla i odměna v podobě tyčinky z DM... Po jejím pozření jsem paničce vrkala do ouška, že jí tu změnu odpouštím, ale že doufám, že je to na dlouhou dobu změna poslední. Ale ona se jen šibalsky usmála. Mám dojem, že už asi měla v hlavě scénář pro další díl seriálu...
Díl druhý – Nový uzavřený záchůdek
Pátrala jsem po důvodu, proč se paničce tolik líbilo to bílé, co mám teď v záchodku. Prý proto, že to nebudu na pacinkách tolik roznášet. Bílých kousků sice bylo po bytě méně, to měla panička pravdu, ale za to větších a pod člověčíma nohama pěkně praskaly... A tak panička, asi z naštvání, začala trávit spoustu času na internetu. Vždycky po chvíli volala páníka. Celé to bylo doprovázeno zvoláními jako: „Ten je krásnej!“ „Bude dost velkej?“ „Není zbytečně drahej?“ „Tohle bych domů nechtěl, ani kdyby mi platili!“ apod. Po několika hodinách intenzivního internetění panička vítězoslavně zaklapla notebook a opět se šibalsky usmívala. Vyděsilo mě to, a tak jsem se měla pár dní na pozoru. Ale pořád se nic nedělo. Až jednou odpoledne přitáhla panička z práce velikou bílou krabici a říkala něco o tom, že je to pro mě, když už mám ty narozeniny. Musím říct, že to byl opravdu vypečený dárek. Ještě, že zároveň s tímhle dárkem dorazila taky šanta a pak ještě jeden balíček, který je předmětem dalšího dílu. Ale zpátky ke krabici – pořádně jsem si ji očichala a zdála se mi poměrně neškodná. Z té neškodnosti jsem vystřízlivěla hned, jak mi do ní panička přesypala stelivo s neustálým opakováním toho, že toto je můj záchůdek. První den jsem měla jenom spodek od celé té budky, druhý den i horní díl s odklopeným filtrem a dvířky. Pátý den byl zaklopen filtr a dvířka vypodložena krabicí. To jsem pořád ještě zvládala v pohodě, navíc každá fáze byla doprovázena velikým chválením, což jsem si užívala. Přišlo to až potom. Jednou jsem vlezla na záchůdek a zaklapla se za mnou dvířka. Trochu jsem se lekla, ale vyjít ven jsem zvládla poměrně v pohodě. Opět jsem byla výrazně pochválena a snad i nějaká odměna byla, ale byla jsem v šoku, a tak si to ani moc nepamatuju. Tohle „zavření“ se mi pak přihodilo ještě několikrát, ale žádný další pokrok nebyl do doby, než byl jednou páníček se mnou sám doma. Přemísťoval záchůdek a zapomněl s ním přemístit i krabici, která podkládala dvířka. Záchůdek zůstal zavřený. Opět jsem asi den vzdorovala, ale nakonec jsem se rozhodla, že těmi dveřmi projdu a basta. Kočky, jsem asi kouzelník – povedlo se mi to! Za tu tyčinku z DM to stálo. Když jsem ji urychleně polykala, aby mi zase nedali jen půlku, špitala mi panička se šibalským úsměvem do ouška, že už mě čekají změny jen pozitivní. Tyčinku jsem snědla, ale toho úsměvu se začínám bát.
Díl třetí – Kulodráha
Jednou večer po úspěšném ukončení operace záchůdek a asi týden po mých druhých narozeninách se panička pekelně soustředila nad nějakým papírem. Šla jsem se podívat, co to je, ale prý bych tomu nerozuměla. No, když myslí, že to zvládne sama... Rozhodla jsem se jí z bezpečné vzdálenosti pozorovat. Byla jsem ve střehu. Jakmile to lejstro pustila, ulovila jsem ho pro sebe a utekla s ním do jiného pokoje. Tam jsem se na něj soustředila zase já. Kdyby ho ještě někdo chtěl číst, bude muset umět skládat puzzle. Když jsem se už bez lejstra vrátila zpátky, ležel na zemi modro-bílý had. Vydával docela divné zvuky, něco jako chrastění. Jako vzdělaná kočička jsem tu věc klasifikovala jako chřestýše a rozhodla jsem se, že k tomu blíž nepůjdu. Stačí pes, s hadem se kamarádit nebudu. Panička se ale vůbec nebála a to chřestění v něm snad sama způsobovala. Po chvíli soustředěného pozorování jsem se odvážila přijít blíž, pak ještě blíž, až jsem nesmělým, vlastně strategickým, dloubnutím pacičkou poznala, že chřestýš je úplně ztuhlej, asi strachy. Zaujala mě kulička, která v něm běhala. Panička do ní občas plácla rukou a ona se rozběhla rychleji. Tak jsem plácla paničku po ruce já a už jsem ji k chřestýšovi nepustila. Celý večer měla potom o zábavu postaráno – nezajímalo mě nic jiného, než chřestící kulička. Zkoušela jsem ji vyndat ven, okusovat, honit v chřestidle, číhala jsem, útočila ze zálohy, dělala mrtvého brouka... No prostě všecko, co mě napadlo, ale kulička pořád vzdoruje. Však počkejte, však já ji od tam jednou dostanu a pak jí dám, co proto.
A ještě podle paničky to nejlepší nakonec - asi jako jediná hračka, kterou máme, mě „chřestýš“ baví i po měsíci.
Prý se očekává natočení dílu čtvrtého – Elektrická fontána na vodu. Až zase uvidím ten úsměv, začnu se mít na pozoru.
Obrázek - Neusmíváš se náhodou?
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?