Den, co jsme si jeli pro Chandlerka. Jedno z největších štěstí v našem životě....

Náš den, kdy jsme si měli jet pro Chandlerka, začal už hodně brzy. Vstali jsme ve 3 hodiny ráno. V to ráno jsme totiž ještě měli odvézt kamaráda s přítelkyní na Ruzyňské letiště, odkud letěli do Paříže. Bylo studené deštivé ráno. Byla ještě tma a my už čekali na ranní autobusovou linku, která nás měla přiblížit k letišti a k místu, kde jsme měli sraz s přáteli.

Vyšli jsme z domu o dost dřív, takže jsme na zastávce stihli docela pěkně vymrznout a namoknout. Ale nakonec jsme se přeci dočkali a autobus nás vezl na naše smluvené místo. Když jsme dorazili, vystoupili jsme a jak je naším dobrým zvykem, vyrazili jsme úplně na opačnou stranu (s přítelem máme orientační nesmysl :-)). Ale po několika metrech jsme se zarazili a vydali se zpět. A po chvilce chůze jsme už nasedali k našim dvěma přátelům do auta. Vyjeli jsme...

Cesta byla poklidná, žádný velký provoz, ale stále pršelo a byla tma. Jeli jsme pomalu, měli jsme ještě spoustu času do odletu. Poté přišla dlouhá rovná silnice a sjezd z ní přímo k letišti. Nikdo z nás netušil, co se v následujících vteřinách všechno odehraje. Jeli jsme a z ničeho nic asi 5 metrů před námi se z leva přiřítila bílá dodávka, jela smykem bokem k nám. Pak zmizela vpravo tak rychle, jak se objevila. Pak už jen uši i duši drásající řev pneumatik a obrovská rána a hned po ní další třesk. Pak další rány, to když kousky dodávky pršely na naše auto. Všem nám v krku uvízl hlas...

Pak někdo z nás zakřičel: "Zastav!!" Zastavili jsme. Zkoprnělí, neschopni pohybu. První zareagoval přítel, který okamžitě běžel k troskám omotaným kolem sploupu u silnice. Když jsme se i ostatní tři vzpamatovali, běželi jsme také. To už jsem v dálce viděla ve světlech protijedoucích aut siluetu přítele, jak sbírá z prostředka silnice člověka, který při nárazu z dodávky vypadl. Muž žil a kromě odřenin a šoku se zdál úplně v pořádku. Nikomu jinému se nic nestalo...

Po příjezdu záchranky jsme místo opustili se stále vytřeštěnými pohledy a obličeji barvy křídy. Všichni jsme si uvědomovali, jak málo stačilo a bylo by po všem. A s přítelem jsme si začali vážit i našeho orientačního nesmyslu, který nám přidal těch pár chvilek, které nám do střetu z dodávkou naštěstí chyběly...

Po odvozu přátel na letiště jsme se vrátili jejich autem domů a za několik chvil už jsme zase byli na ceste. Vlakem do Opavy. Po čtyřech hodinách cesty jsme dorazili na místo, kde na nás už čekala paní chovatelka. Po cestě nám říkala o kočičkách a také se zmínila, ať se nelekneme, když na nás Chandlerek bude ze začátku syčet. Prý syčí na všechny neznámé. Když nám pak tu zrzavou kuličku u nich doma ukázali, byli jsme úplně roztátí nad tím, jak je roztomilounký a krásný. A nejen, že na nás ani jednou nezasyčel, ale celou tu dobu, co jsme u paní chovatelky pobyli, mi ležel na klíně, roztažené nožičky do všech stran, bříškem nahoru a nechal se hladit. Paní říkala, že ani k nim si takhle nelehne a že si nás zkrátka už adoptoval :-)

Při cestě domů byl hrozně hodný. Přítele držel skoro celou cestu tlapičkou za prst skrz mřížku v přepravce. A když chtěl přítel dát prst pryč, tak kocourek šmátral okem mřížky, dokud zase jeho prst neměl v tlapičce. Bylo to skoro až k slzičce dojemné :-) A co je zajímavé. Přišly se k nám na něj podívat dvě malé děti. Nic mu nedělaly, jen se dívaly a na ně si mohl hlasivky vysyčet.

Když jsme dorazili domů, začal hned šmejdit po našem bytě. Se vším si hned začal hrát, hopkal, běhal, žužlal, zkoumal. Zkrátka to bylo jeho království od prvního okamžiku :-) A nakonec nám i krásně něžně zavrněl na závěr našeho šťastného dne, kdy nás všichni svatí shůry drželi za kšandy a dne, kdy nám přišel do rodiny nový člen...

Sdílejte!  |  O sdílení

7 komentářů

Reklama
Reklama