To Vám bylo tak... To si tak občas s páníčkama hrajeme naší oblíbenou hru na letadlo. A to s provázkem, na jehož konci je přivázaný hrozně oprsklý pan Papírek, který pořád někde běhá a lítá, ťuká mě do hlavy, skáče mi po zádech, no a mně prostě nezbývá, než ho chytit, zakousnout a zneškodnit. Jinak nedá a nedá pokoj. A zase lítá a skáče a já samosebou za ním a pořád ho zakusuju. On se z toho většinou nějakým záhadným způsobem zberchá a běhá dál a to i tehdy, když mu ukousnu hlavu a tu sním! Páníčkové se mi většinou teda snaží jeho hlavu vytahovat z útrob, ale někdy to prostě nestihnou :-) Hlavní je, že pak dá Papírek pokoj, a to do té doby, než páníčkové stihnou oběsit dalšího nebohého pana Papírka.
Jednoho dne jsem takhle zase Papírka zakusoval za krkem a konečně se mi to povedlo! Papírkovi konečně začala téct krev a já vyhrál, protože pak už se mrcha nepohnul, ani žádný nový nebyl popraven. Hahá! A to jste pak ještě měli vidět páníčky! Nejdřív se mi podívali do pusinky, asi jestli tam zase mám jeho hlavu, a když viděli, že nemám, tak jí začali hledat na zemi. To vám byla psina... Totiž kočičina.. Všichni jsme chodili najednou po čtyřech, očuchávali zem, šmátrali pačičkama po koberci a ve všech koutech a mňoukali jsme: Hm hm hmmmm mmm... Kde jeeeeee... mmmm mmmm.... mmmmmáááš mhooo? ... mmmneeee... Zkrátka kočičí rodinka, to se mi líbilo :-) Jen se od té doby dost často stává, že mi koukají do tlamičky. Asi kontrolují, zda se tam hlava zrádného pana Papírka přeci jen neobjeví. Já to ale vůbec nemám rád a pořád jim vysvětluju, že tam prostě není a i kdyby tam kdy byla, tak už je asi dávno pryč, ňeeeee?
Pak zase jednou se vám také stala zvláštní věc. To si jednou takhle ohlodávám ruku - žužlátko paničky a drbu jí zadníma nožičkama loket, což ona má moc ráda, protože pak tak radostně a nahlas mňaučí a píská. A jak tak hlodám hlodám, mňaučení přibývá a panička se se mnou pere a kdoví proč se mi snaží mé žužlátko vzít. Až nakonec letím na zem. A při tom se mi asi podařilo kus žužlátka přeci jen ukořistit a měl jsem ho v tlamce. Ale jíst to tedy nebudu, fuj, a tak plivu, mrskám jazýčkem, otevírám pusinu a plivu a plivu. Až nakonec panička začala zase radostně mňoukat a hrozně mě chválit. Asi ten kousek žužlátka na něco potřebovala a tak byla ráda, že jsem jí ho plivl zpátky. Sebrala ho a pak hned šla k takové černé placaté věci, na kterou si moc rád lehám, oteřela jí a začala do ní ťukat tlapkama a hrozně se u toho smála. Škoda, že páníček zrovna nebyl doma a neviděl to... Asi to byl moc vzácný kousek žužlátka, řikám si. Nebo se pomátla. Ale to není také nic divného a tak jsem si šel dát trochu granulí, které jsou teď takové krásně měkounké a nekřupou jako dřív, abych to zajedl a taky aby mi zase nehledala Papírkovu hlavu v tlamičce... :-)
A poslední nevysvětlitelný případ chválení mých páníčků se stal, když jsme se chystali k panu veterináři. Páníčci sundali takovou modrou krabici a to vždy vím, že se jde někam na výlet, a tak jsem do ní poslušně napochodoval, protože už vím, že jakýkoliv odpor je marný... A tak jsem tam tak seděl a čekal, až si páníci navlíknou na své olysalé tělo kožíšky. A tak jsem z nudy začal kousat tu studenou tenkou věc, která mě pak zavře do krabice. Ono to dělá takový príma zvuk, při kterém páníci začnou vesele mňoukat, a tak to dělám rád, aby měli radost. A tak hlodám hlodám, kousek uhlodnu, vyplivnu a hlodám dál... No a pak se to stalo. Začali mě chválit, hladit, chovat a zase mi koukali do pusinky. A tak říkám, že tam ta hlava, sakr mňaou, fakt není! Oni se smějí, jakože tomu rozumí, ale hledají ji tam pořád. Jsou snad tak natvrdlí???
U pana veterináře, to už mi vážně nebudete věřit, jsem tak seděl na stole. To já se jako nebojím, ale prostě mi stačí, když sedím na hraně stolu a na úplně malinkatém kousíčku, takže pak vypadám, jako malá kulička. Ale to je pouze ze skromnosti :-) No a pak ke mě přišel pan doktor, pochválil mě, jak jsem úžasně skromný kocourek a pak...!!! Hledal mi v pusince tu prokletou Papírkovu HLAVU!
No co Vám kočky budu povídat... Lidi jsou blázni, pan Papírek pořád hledá hlavu a aby se i při chválení měl jeden kocouř na pozoru...
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?