Když jsem zjistil, že mi dvounožci nasadili do ocelotária konkurenčního kocoura, odhodlal jsem se vyhlásit válku. Přikrčil jsem se k zemi, protáhl tělo, sklopil uši, vystrčil čenich dopředu a neslyšně se vydal za vetřelcem. „Psschá!“ zařval jsem mu do ucha, jakmile jsem byl za ním. Otočil se a překvapeně na mě zíral. „Pssschá!“ zopakoval jsem, a jen co mi odskočil od čenichu, hnal jsem se za tím.
„Necháš ho!“ ječela za mnou panička a běžela vetřelce zachránit. Vzala ho do náruče, položila ho k sobě na polštář a prej že se jde spát. Šedivec se schoulil do klubka a v tu ránu usnul. Když jsem viděl to strašlivé příkoří, začal jsem stávkovat. Za strašlivého vrčení jsem zalezl pod postel, naježil se tam do ostnaté koule a čekal, až se mě někdo začne doprošovat. Tak já vám tady zadarmo vrnim, holomci, pomyslel jsem si, a vy si sem přitáhnete cizího kocoura. „Bertrandíčku, vylez!“ prosila panička a šmátrala rukou pod postelí. Sotva přišmátrala k mýmu kožíšku, tasil jsem drápy a udělal jí z ruky krvavou sekanou.
Celou noc jsem nevylezl. Nešel jsem ani k mističce, ani na záchůdek, ani za okno, a ani jsem nikomu nelovil nohy pod peřinou.
Když jsem druhý den konečně vyšel ven, byl v ocelotáriu podezřelý klid. Dvounožci nikde, vetřelec nikde, vetřelčí přepravka nikde. Pročuchal jsem ocelotárium, otřením bradičky podepsal všechny rohy nábytku a spolykal obsah obou mističek, abych se posilnil před bojem.
Dvounožci přišli až za hodnou chvíli a k mému zklamání s sebou přinesli i přepravku s šedivkou. Začenichal jsem a zjistil, že byli s vetřelcem u trapiče zvířátek. To je dvounožec, se kterým mám své nepěkné zkušenosti. Pamatuju se sice, že při první návštěvě mě nazval zdravým kočičím klukem (což mimochodem uvedlo mé dvounožce do rozpaků a přestali mě konečně oslovovat jako kočičku Miu) a doporučil, ať mi občas dávají syrové kuřecí masíčko, při dalších návštěvách mi ale nahlížel do mých soukromých oušek a taky mi píchnul injekci. Za to si ovšem vysloužil takový hryzanec do předloktí, že si do mé karty pro jistotu poznamenal „Zuřivý kocourek“ a veškeré další injekce dostávám už zásadně v poloze, kdy mě panička drží v náruči a přední tlapky a hlavičku mám přehozené přes její rameno. To jsem ale odbočil.
Vetřelec vypuštěný z přepravky začal okamžitě lítat po bytě a napadat černou elegantní šelmu. To jsem pochopitelně nemohl strpět, a jakmile na mě ta bestie skočila, hbitě jsem ji setřásl a výhrůžně zavrčel. Šedivka se ale odradit nenechal a prásknul mě tím svým legračně malým tlapátkem mezi oči. Za to dostal takový pleskanec po temeni, až se svalil. Hnedka se ale zase překulil na všechny čtyři a vyrazil za mnou. Nehodlal jsem se prát s miminem, takže jsem dvěma plavnými skoky vyhupsl na komodu a z výšky sledoval, co si batole počne. Batole se vyškrábalo na postel, ale na komodu z ní nedoskočilo. Marně se snažilo dostat za mnou a vztekle u toho pískalo. Nasadil jsem andělský výraz a s neskonalým potěšením hleděl dolů na jeho marné snažení.
Vetřelec se za chvilku unavil a usnul. Neslyšně jsem shopkal dolů a vydal se hledat něco, co by dvounožcům připomnělo moji nenahraditelnou existenci. Potřeb pro takové účely mám po ocelotáriu schovánu spoustu. Nedávno si například panička všimla, že pod matraci její postele zastrkuji náplň od propisky. Při své hlouposti se ale domnívala, že náplň mi tam zapadla omylem a já se jí pokouším vyndat. Proto matraci odsunula a chtěla mi pomoct. Ze začátku u toho byla docela milá, ale když už vyndavala devátou náplň, hlasitě si stěžovala na jakéhosi domácího bordeláře. Náplně, které při výlovu odkládala za sebe, hodlala posléze vyhodit, jenže když s prací skončila, zjistila, že na koberci za ní se žádné nenacházejí. Průběžně jsem je totiž odnášel do skrýše za televizí.
A právě tam jsem se nyní odebral. Do tlamy jsem čapnul hned dvě, skočil s nimi na psací stůl tak rychle, až se hrnek s tužkami poroučel k zemi, přehopsnul na okno a začal tyčinkami mlátit do kovového topení takovou silou, že se hlasité tóny záhy ozývaly nejen po ocelotáriu, ale jistě po celém domě. „Přerazim ho,“ rozčílil se páníček a vyběhl ke mně. Cestou se ale zamotal do kabelů k počítači, které mezi dveřmi roztahal Willard, takže měl co dělat, aby udržel rovnováhu. Já se zatím přesunul k druhému topení, kde jsem své sólo na bicí zopakoval. Willard se lomozem probudil a když zjistil, že dlím na okně, vrhl se k zácloně a začal po ní šplhat nahoru. Záhy už na ní visel zaseknutý zubama v půlmetrové výšce, vrčel jak zbíječka a drápkama mlátil kolem sebe, jak se pokoušel zachytnout, aby mohl šplhat výš. „Padej z tý záclony!“ doporučil mu hlasitě páníček, což Willard, kterému se nakonec nepodařilo zachytit, opravdu beze zbytku splnil. Z nízké poličky, na kterou dopadl, ho na zem doprovodilo několik cédéček. Vyplivnul jsem náplně z propisek a spolu s Willardem jsme letěli do vedlejšího pokoje, což se nám vzhledem k páníčkově momentálnímu psychicky labilnímu stavu zdálo velmi moudré. Já jsem okamžitě vyskočil na okno a schoval se za záclonu poté, co jsem tam skryté hromádce časopisů tlapkou doporučil, ať se přesune na zem. Will hopsnul na dvounožčí kapsičku, zavěšenou na opěradle židle, a požíraje její zip, začal se na ní houpat. Že u toho vrčel jak tygr, netřeba dodávat.
Páníček, zcela již uklidněn, začal procítěně přemítat o životě. „Proč zrovna my,“ pravil, „copak my nemůžeme mít aspoň jednoho normálního kocoura?“ A já zatím sledoval šedého levharta, který se mu mezitím plížil zezadu k noze. Když ji měl nadosah, vystartoval proti ní, takže páníček, ve snaze se osvobodit a zároveň nikoho nezašlápnout, v polopádu dopadl na svoji točící židli. „Dyť jsou celkem normální,“ namítla panička a začala Willa nahánět, aby se s ním poňuchňovala. V té chvíli jsem se rozhodl: Musím vzít levhartovu výchovu do svých tlapek. Při jeho nadání by byla škoda, aby z něj dvounožci udělali obyčejného kocoura.
Foto: Učitel a jeho žák.
Sdílejte! | O sdílení
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?