Jak jsem se staral o levhartí mládě

Jsem svědomité zvíře. Když si vytknu nějaký cíl, dotáhnu to do něj, i kdyby to mělo cestou chcípnout. Tak to dělám nejenom s vypasenými bzučáky, které tu a tam dotáhnu po ránu paničce do postele, ale i s dalšími předsevzetími. Jakmile jsem se tudíž rozhodl, že z Willarda vychovám statečného levharta, měli to páníčci spočítané...
Will naštěstí brzo pochopil, že to nejsou dvounožci, kdo v téhle domácnosti vládne, a začal černého krále všude následovat. To dělalo páníčkům obrovskou radost hlavně o půl třetí ráno, kdy se Willard pokoušel doskočit za mnou na knihovnu, pískal a opakovaně padal páníčkovi do postele.
Zpočátku jsem hlavně musel odstranit levhartovy chybné návyky. Narozdíl ode mne nepochází totiž z džungle ulice, ale ze spořádané domácnosti, kde ho zákeřní dvounožci naučili zcela nevhodnému chování. To jsem vysledoval poměrně brzo. „Vyndej tu hlavu ze záchodku, prase!“ rozčilovala se na mě panička, když jsem Willarda doprovázel na toaletu a s hlavou strčenou dovnitř sledoval, jak si tam počíná. Zjistil jsem, že levhartí mládě žije v mylném domnění, že poctí-li záchodek svojí návštěvou, stačí pak hrábnout jednou tlapou, druhou tlapou, a dílo je hotovo. Názorně jsem proto po něm vlezl do záchodku já, abych ho naučil správně hrabat. Stelivo mi lítalo od tlap, plastové dno úpělo pod mými drápy a páníček, který se k nám hnal s lopatkou v ruce, radostně řval a hecoval, že po mě lopatku hodí. Will jako učenlivý žák brzy pochopil, že hrabání v záchodku se nedá jen tak odbýt, když může způsobit takovou legraci, a začal mě napodobovat. Vynalézavě hru obohatil o vyndávání steliva, přičemž své malé tlapky chytře používal jako lopatičky, takže brzy byla za šedým bagříkem slušná hromádka neslušných věcí.
Od té chvíle jsem Vilíka přijal za kámoše a našim společným hrám už pak nic nebránilo, nepočítáme-li paničku, páníčka či občasné návštěvní dvounožce (a ty nepočítáme). Onehdá jsme třeba hráli báječnou noční kočičí společenskou hru, při které se míčkem, co má uvnitř rolničku, mlátí o nábytek a strašně se u toho dupe. Vilda začal navíc bojovně vrčet, já jsem zas jakoby mimochodem shazoval věci ze stolu, prostě bezva zábava. „Hajzlíci protivný,“ zamumlala panička ze sna a náměsíčně vstala a začala se shánět po míčku. Už už se k němu skláněla, když jsem do něj prásknul tlapou tak šikovně, že zaplul do škvíry za postelí. Panička, nepochopivši situaci, usoudila mylně, že máme beztak po legraci, když do škvíry za postelí se ocelot nevejde, takže míček nemá kdo vytáhnout. Jakmile znovu ulehla, mrkli jsme s Willem na sebe, já počkal u postele, levhart se protáhl za ní, vykutálel míček na svobodu a hra začala nanovo. Náměsíčná panička nás pak sice otravovala ještě několikrát, sehraná šelmí dvojka ji ale vždycky převezla.
Kromě zábavy mám ale s levhartím mládětem i spoustu povinností. Je to přece jenom ještě malá neohrabaná šelma a nebýt ocelota, dlouho by v teritoriu okupovaném nepřátelskými dvounožci nepřežila. Tuhle v neděli ráno jsme s Willem po náročné noční šichtě už skoro zmírali hladem, zákeřná panička si ale přetáhla peřinu přes hlavu, aby neslyšela naše hlasité volání o potravu, a že prý po tom nočním bengálu má právo si ještě trochu přispat. Vilík zkusil vyhrabat paničce vlasy zpod peřiny a pak za ně tahat, já jsem jí nejdřív z výšky skočil na břicho a pak jsem jí pokousal kolena, nic nezabralo. Řekla si asi, že šelmy nechá vyhladovět. Vrknul jsem proto na Willa, ten pustil z tlamy paniččiny vlasy, a odběhli jsme do kuchyně.
Na lednici skáču nerad. Je tam sice bezva košíšek s kapsičkama a konzervičkama, jenže kromě něj je tam spousta dalších věcí, kvůli kterým se tam ocelot nevejde. Většinou je proto musím sházet, jenže to většinou přiláká páníčka, který chce hrát trapnou hru na zaškrcení hodných ocelotů zlým dvounožcem. Tentokrát byl ale páníček pryč a panička měla hlavu pod peřinou tak hluboko, že nebezpečí nehrozilo. Hopsnul jsem proto na topení, pak na polici pod stropem, vybalancoval jsem postoj a plavným skokem překonal metr a půl vzduchem na lednici. Will zatím seděl dole a s neskonalým obdivem sledoval, jak ve výšce nad ním obratně manévruje černý atlet. V košíčku jsem se trochu přehrabal, našel kapsičku s telecím, chňapnul ji do zubů a seskočil na zem. Kořist jsem pak donesl doprostřed kuchyně, svými tesáky jí rozpáral břicho a pak jsme ji s Willem naporcovali.
Když panička o půl hodiny později přišla do kuchyně, aby nakrmila divoké šelmy, seděli jsme s Willem způsobně u svých prázdných mističek a vyčítavě na ní hleděli. Chtěla asi něco říct, jenže Will začal v sebeobraně vrnět, což ji úplně odzbrojilo. Dostali jsme proto nášup a jen co jsme byli v kuchyni zase sami, hbitě jsme se podle svého zvyku u mističek vyměnili. Oba totiž máme pocit, že ten druhý dostává lepší žrádlo...

Sdílejte!  |  O sdílení

16 komentářů

Reklama
Reklama