Teda mami, já jsem se vůbec nevyspala! Pronese dcera druhý den ráno při snídani. Pořád po mně skáče a budí mě. Spím a najednou otevřu oči a Agátka má tlamičku přímo u mě a lechtá mě fouskama. A jakmile se pohnu, hned si chce hrát! A strká do mě tlapkou, žaluje dcera.
To víš, s malejma dětma je starost, konejším (a spolknu přitom, že ona mě budila pravidelně prvních 19 měsíců svého života a rozhodně ne něžným lechtáním, ale pořádným řevem). A taky se mi zdá, že se pořád drbe, pronese starostlivě. Zatrne ve mně. No to by tak scházelo... vrhneme se na Agátku, ale žádné vetřelce nenacházíme... to se ti asi zdálo.
Jenže nezdálo. Po návratu z práce mi dcera oznámí, že vetřelce zahlédla. SOS. Voláme veterináře, kterého jsme naštěstí objevili hned ve vedlejší ulici. Poradí prostředek, který ale nemůžeme koupit u něj, protože už neordinuje. Tak jo. Dcera sebere odvahu a dojde k našemu bývalému veterináři. Chodili jsme k němu s pejskem dost často, protože měl cukrovku, a tak návštěvy poslední 2 roky jeho života byly hodně časté... to on mě učil dávat našemu pejskovi injekce a právě kvůli těmto smutným vzpomínkám jsme zvolili veterináře nového... jenže teď nebylo zbytí. Dcera se vrátí se sprejem, sice jiným, ale zato BIO, a hned Agátku důkladně napajcujeme. Máme to aplikovat dvakrát denně. Tak aplikujeme. Za dva dny se dcera odebere na kontrolu, tentokrát už k našemu veterináři. Vrací se a hlas jí přeskakuje rozhořčením. Mami, ten prostředek vůbec není na kočky! Veterinář se zlobil, že jsme mohly Agátku otrávit! Podlomí se mi kolena... no tohle... řeklas tamtomu, že jde o kotě? Nemyslel si, že máme štěně?? Vyslýchám dceru. Ne, protestuje, schválně jsem mu to několikrát opakovala! Agátka si v poklidu ohryzává tkaničky od manželových svátečních bot a zjevně jí naše debata nijak nezajímá.
A taky říkal, že je určitě mladší, spíš 4 nebo 5 týdnů. Prý určitě májové kotě. A chválil jí, jak je krásná, a vůbec se ho nebála. Jo a dal mi nějakou vodičku, prý má v ouškách svrab, řekne jako by nic. COŽE? Zalapám po dechu, vši, svrab, teď už schází jen neštovice.
Ukázal mi pod mikroskopem, co má v uších. Je to hrůza, dodává dcera.
Co s tím? ptám se. Uděláme roztok, ouška jí vyčistíme a nakapeme kapičky, tvrdí dcera sebevědomě. Jasněěěěě. Jednoduchý. Teda ta první část. Máme roztok a kapičky. Nemáme spolupracující pacientku. Její představa o léčbě se radikálně rozchází s naší. Dcera drží Agátku zabalenou do deky (díky, Modrý kocoure, za tento tip!), já se snažím injekční stříkačkou aplikovat roztok, a Agátka zuřivě protestuje. Je to jako strefovat se kanónem do špendlíkové dírky. Pomalým kanónem do velmi rychlé špendlíkové dírky. Za chvíli je roztok všude – na mně, na dceři, na polovině obývacího pokoje, jen ne tam, kde má být. Z práce se vrací muž. Agátka vycítí svoji příležitost, a vyřítí se z deky přímo k němu. Smutně přitom kňourá a evidentně žaluje. Co to proboha vyvádíte s tím nebohým tvorem, oboří se na nás ochránce malých a týraných. Tak si to zkus sám!
Muž uklidní Agátku a téměř elegantně aplikuje lék, pronášeje přitom poznámky typu: tos to teda chytla, takovouhle rodinu. Nejdřív tě mořej hlady, pak tě málem otrávěj a teď ti ani neuměj kápnout do ucha. Já nevím, nevím, nechtěla bys zažádat o azyl do Kanady?
Povedlo se. Agátka je propuštěna a odměněna. V duchu se kojím nadějí, že muž bude potrestán a Agátka si ho dobře bude pamatovat, jako toho, kdo ji nakonec přemohl. Co myslíte? Za chvíli ji přistihnu, jak se mu uvelebí v náručí a hlasitě vrní. Při pohledu na mě se zamračí (fakticky! přísahám!) a ještě důkladněji se k němu přitiskne. Za chvíli slyším, jak jí muž domlouvá: hele, Agáťule, nech mě číst, dneska jsem neměl ani pět minut na noviny. No tak neblbni, buď rozumná... no tak jo, nebudu číst, ukaž? Chtěla bys míček? Poříděj si kotě a ani si s ním neuměj hrát, viď. Vidělas, jak už vyleze rychle na gauč? Obrací se na mě a ani si neuvědomí, že vypadl z role kočkaminesmídobytu, zatímco mu Agátka cílevědomě cupuje jeho nepřečtené noviny.
Sdílejte! | O sdílení
Nejčtenější
Tyto stránky používají soubory cookies, abychom vám usnadnili a zpříjemnili jejich procházení. Rozumím
Jak cookies používáme?