Nastal den dé...

Nejdřív vám musím prásknout, že maminka dorazila brzy z práce a mě probudila z krásného snu. Strávila jsem celý den v pelíšku člověčí babičky, zachumlaná až po uši :o) Mamina mě neustále chodila kontrolovat, jestli opravdu chrním a nežvýkám kytičky. Normálně do ložnice nesmím, ale... když byl ten slavný den a pelíšku se nedalo odolat, přimhouřily se nade mnou oči. Pořád mi vrtalo hlavou, co to přede mnou skrývají??? Jak dorazila celá rodinka, byla jsem stále více netrpělivá a nervózní. Tak kdy už se to konečně dozvím??? Papíry na probíhačku se nekonaly, děda dostal dárečky v taškách a já taky :o((( Dostala jsem kapsičky, Felix je mooooc dobrý. Ale to přece nemohlo být to veliký překvapení? Dávali si načas.
Stavba začala, až když byla venku tma. Velký sloupek, malý sloupek, dvě plošinky, nějaký otvor na prolézání, ale hlavně bambulka na gumičce... to je sranda :o)))) Ta mě zajímala nejvíc. Pak mě posadili úplně nahoru, mně se klepaly packy a vyrovnávala jsem stabilitu ocáskem. Ale na co to je, říkala jsem si. Že by na spaní nebo na vystavování a je to vůbec pro mě? ... Jo kočky, přišla jsem na to brzy. :o) Zavěsím se předními packami o sloupek a dají se na tom škrábat drápky. JSEM TO ALE CHYTRÁ KOČIČKA, říkají všichni. Tak teď už mám na škrábání milióntý první místo :o) Ještě jsem musela všem dokázat, že vůbec nejsem kočičí dáma, ale pořád malý střeštiprdlo plný života. Celý tři dny, co byla maminka s námi, jsem lítala jak pošuk po bytě, nadávala, ať mě honí ten, kdo mě potká. Taky mám radost, že konečně svítí punťa. Jen by mohlo být ještě trošičku tepleji... Tak zas někdy pac a tlap, vaše kámoška Rozárka.