Syndrom pískoviště
Pamatuju si na to dobře, i když jsem se s tímto syndromem setkala poprvé před mnoha a mnoha lety.
Sedím na okraji pískoviště, kde se v chumlu malých dvounožců batolí i můj malý zázrak. Můj naprosto dokonalý úžasný a horoucně milovaný zázrak v plenkách. Právě pozoruji, jak se snaží lopatičkou nabrat písek do kyblíčku, když se ke mně připojí matka dalšího zázraku a zapřede hovor. Po úvodních frázích a vyčerpání všech témat okolo kojení a nekojení, plenek a délky nočního spánku to začne... nenápadně... jen tak lehce...
Váš Martínek je tak roztomilej... od kdy už je v noci bez plenek?
No... on... ještě jsme to bez plenek nezvládli...
Neee (lehce pokrčené obočí) ... no, naše Janička už plenky nepotřebuje od 5 měsíců... ale... však on se to taky naučí.
Cítím, jak se mi mlží zrak a táhnu do boje za svého syna: ale jemu je teprve rok... to přece je normální...
No, některé děti jsou pomalejší... usazuje mě matka vzorného dítěte...
V lepším případě se přidá další matka: a už jste začali číst Shakespeara? My naší Jitušce zásadně předčítáme jedině v angličtině... dítě si má zvyknou na zvuk cizího jazyka co nejdříve... hlasitě polknu a pohlédnu na synka, kterého pacipacipacičky v této konkurenci nemůžou obstát...
Syndrom pískoviště pokračuje ve školce: Vaše děti nemají doma 150 krabic stavebnice Lego?!? Jejich život a budoucí kariéra je vážně ohrožena!! (cestou ze školky polykám slzy a s hrůzou pohlížím na svoje děti, které si hodiny nadšeně hrají s obyčejnou krabicí od televize – která je chvíli raketa a chvíli zase policejní auto... tohle rodinné tajemství odhaluji až po 15 letech... snad je tento hřích již promlčen...
Vážně nevím proč, ale vždycky to tak bylo – vždycky jsem někde narazila na matku, nebo učitelku, která se snažila s velkou vehemencí rozmetat moji představu o tom, jaké jsou moje děti... VŽDYCKY dělaly něco špatně, něco nedělaly vůbec, něco neuměly, ač všechny ostatní děti v jejich věku... Vždycky jsem já jako matka něco měla dělat lépe a hlavně... JINAK.
Dnes už samozřejmě VÍM... a směju se tomu a jsem ráda, že můj zdravý rozum mi nikdy nedovolil dělat víc blbostí ve výchově, než je dítě schopné ve zdraví přežít... ale občas mi to vrtalo hlavou a ležela jsem v knihách a trápila se, když moje dvouměsíční dítě náhle přestalo broukat a já byla přesvědčená, že den ze dne ohluchla!!! Můj muž jen pokrčil rameny a řekl: prostě nemá, co by řekla, no...
Takže dnes, když děti jsou téměř dospělé a já už ve výchově nic nezmůžu... nečekala jsem, že se s tímto syndromem ještě setkám... a přece...
Naše kočičky doma NIKDY NIC nezničily... dí sebevědomě sousedka...
Zpozorním a hodím vějičku: vážně? To naše Agátka shazuje obrazy...
No to snad ne?!? zdvižené obočí... no... ona z toho vyroste (konejšivě) ... snad...
(PŘECHÁZÍM DO ÚTOKU)
A umí Vaše kočičky aportovat? ptám se hlasem sladkým jako med...
Cože... jak aportovat?
(A MÁM TĚ!)
No... Agátka má oblíbenou hračku... gumičku do vlasů naší Hanky... a tu mi vždycky donese a já jí hodím, ona zase přinese... prostě... aportuje, no... říkám nonšalantně jako by nic... a pak... poprvé v životě... zasazuji úder: no... některé kočičky jsou trochu pomalejší, ale ony se to ty vaše třeba taky naučí...
| O sdílení
Matylda 2 
20. května 2010 11:40
Tuž Agátko... tak co je co je??? :-))) Nemůžeme se dočkaaaaaaaaaat, piš piš piš, pa Matylda
adelnik 11. května 2010 12:06
Fňuk... stýská se mi po dalším zápisku, Agátko, popožeň dvounohou, prosíííím !!
Silvie OK 26. dubna 2010 18:18
Teda Agátko... taková dlouhá pauza... ty nás trápíš!!!
adelnik 30. března 2010 15:29
Agátko, prosím, přimluv se u paničky o další zápisek... nedočkavě kontrolujeme každý den, kdy přibude další.
pet5ka 9. března 2010 9:46
Připojuji se k prosbě o další zápisek.
Luci + 4 5. března 2010 12:41
Agátko, prosím, nemohla bys dvounožkyni mňouknout prosbu o další zápisek? Děkuji.
emily 12. února 2010 14:50
Krasny prispevok. Cely dennicek je krasny. A velmi vtipny. Hladka dušu.
Sylvie 26. ledna 2010 15:58
Naprosto perfeknti!!! Pravdive a trefne :-)
janina.z 17. ledna 2010 21:56
"Pískovištní" komplexy znám moc dobře :-)))) Takže ty kočičí si již nepřipouštím! :-)) Dík za krásné připomenutí již zapomenutých syndromů:-))
Pavla5 17. ledna 2010 13:12
"Naše kočičky doma nikdy nic nezničily" - to mi připomíná kamarádku, která mi tvrdila, že jejich kočky si drápky drápou zásadně na škrabadle a na linku by se nikdy neodvážily skočit. Jak je to ve skutečnosti, jsem poznala při návštěvě, kdy kamarádčin kocour seděl u dřezu a kamarádka mu DOMLOUVALA, ať sleze. (Neslezl.) Zatímco kamarádčina kočka si brousila drápky o čalouněné opěradlo a podle jeho vzhledu to vypadalo, že to nedělá poprvé. Zkrátka - hodné kočičky podle mě neexistují. A ta fotka je skvělá, hned jsem nad ní začala přemýšlet, že takhle zbarvenou kočičku ještě nemáme... :-)
Minda 15. ledna 2010 13:22
Přesné! Připomnělo mi to, jak se mě sousedka kdysi ptala, jestli už Minda
ulovila myš, protože jejich Šmurin první ulovil, když mu byly tři měsíce!Taky
jsem tehdy měla komplexy. Pak nám to Minda s nošením myší do baráku
a většinou živých, tak přeháněla, jako kdyby ten náš rozhovor snad vyslechla :-))
Maxík 15. ledna 2010 11:52
Agátko, to je opravdu krásně napsané. O mém dvounohém bráchovi kdysi (v jeho roce)řekli, že je zaostalý, copak by asi říkali dneska? Já jsem sice kocouř celkem hodný, ale dokážu programově "votravovat". Nedávno jsme s přitulkyní objevili knížku Líný rodič. Jo, taková krabice od televize..... A dějí se věci.
tasma 15. ledna 2010 9:03
Moc hezké vyprávění! =o) Jo a u nás shazuje obrazy Bondyš a Tasman zase aportuje nalámené makarony nebo brčka. =o)
Laalaa 15. ledna 2010 8:57
Moc krásný zápisek. A aby bylo lítp, přidávám seznam u nás zničených věcí kočičí drobotinou. Tak tedy 2 lahve červeného vína, 4 ručně zdobené květináče, 3 šáchor, 1 ibišek, 2 fialky (vic kytek jsem se neodvážila), 1 obraz atd :-)))
Moni 12. ledna 2010 23:26
Dokonalé!!!!!
Ivana J. 12. ledna 2010 11:12
Ještě jsem chtěla dodat, že je z Agátky moc krásná slečna!
Ivana J. 12. ledna 2010 11:11
Agátko, poslední dva zápisky v tvém deníčku mě dohnaly k tomu, abych shodila z klína spící Miunku a došla si pro kapesník! Děkuju za krásné psaní. "Pískovištní" situaci ještě občas zažívám se synem, velmi hezky jsi to vystihla. S kočkou jsme v neutrální situaci - neaportuje ani neshazuje obrazy :)))
Betty 10. ledna 2010 18:30
:-)))))))))))))) to je krásné. Moc pěkně napsané. Ač jsem první část nezažila, tak tu druhou jasně chápu. Kočičky jsou jako naše děti :-)))
Luci + 4 10. ledna 2010 16:16
:-)))))))) Tenhle zápisek mi něco strašně připomíná....úžasnou knížku To první a to druhé dítě... S laskavým humorem viděné slasti ( někdy) a strasti mateřství... a v zápiscích o Agátce slasti a strasti soužití s kočkou... Super, díky!
beta.1 10. ledna 2010 13:28
Mám na rtech úsměv a v hlavě také poznání:-). Naši dvounozí potomci nám odrostli a vše se opakuje u našich čtyřnohých miláčků:-)))
jafava (4 kočky vnitřní, obyčejné) 10. ledna 2010 13:12
Moc jste mne pobavila, to s dětmi znám moc dobře. Moje kočičky jsou každá jiná, jedna z nich taky ráda aportuje, ale jen to, co má tvar kroužku (takové věci si ale taky bere bez dovolení a různě si je schovává). Druhá zase považuje našeho velkého, naštěstí trpělivého psa, za svůj pelíšek. Taky občasně někde něco spadne, na něčem si pochutnají, no a?
Výše uvedené názory a komentáře nevyjadřují stanovisko Modrého kocouře.cz. Modrý kocouř.cz si vyhrazuje právo příspěvky odporující dobrým mravům, v rozporu se zákony nebo obsahující reklamu smazat.
Přitlapkovat se
1 025 480 717x / 4x
