Mňautobiografie pana Profesora - Obstrukce

4. 2. 2010
Jsem neušlechtilej kocour. Ale brzy budu. Ušlechtilej. Asi. Řekla to holka. Velká. Řekla, že práce šlechtí, ale co je moc, to je moc. Jsem logickej kocour. Hbitě jsem usoudil, že když jsem pracovitej kocour, budu taky ušlechtilej. Podle mne jde o nezpochybnitelný myšlenkový pochod. Podle holky jde o příšernou řetězovou reakci, protože moje pracovitost vyvolává nutnost její pracovitosti. Řekla, že by uvítala, kdybych byl pracovitej méně, nejlépe vůbec. Nechápu, proč nechce mít doma ušlechtilého kocoura. Tedy dokonce několik ušlechtilých kocourů, protože když pracně a s funěním věšela zpět záclonu, kterou se mi díky činorodé pracovitosti povedlo sundat, závazně přislíbila rozškubnutí nenechavého mourovatého ničitele na několik malých.

8. 2. 2010
Jsem ve spisovně. Opět jsem rozpracoval spis. Zásadní. Nazvu ho Kdo je zvědavej, bude brzy starej. Věnuji ho holce. Star... totiž, velké. Inspirovala mne. Vnukla mi myšlenku. Objevnou. Myslím si, že holka toho asi moc neví. Kdyby věděla, tak by se mne pořád na něco neptala. Jsem sice rád, že mne máme, takže holka má komu klást své otázky, ale nic se nemá přehánět. Nahání mne pořád. S otázkami. Jsem potom někdy rozpačitej. Kocour. Rád bych jí poskytl žádanou informaci. Jsem ochotnej kocour a co vím, povím. Když holka zvolí vhodné otázky, odpovídám hned a rád. Na otázky, jestli chci radši hovězí nebo kuřecí, šunku nebo tyčinku, podrbat nebo házet míček, odpovím velmi hbitě a srozumitelně. Holka ale často volí a klade otázky zcela nevhodné.
Na některé nemohu odpovědět uspokojivě, na některé nemohu odpovědět vůbec. Dnes jsem například nemohl zodpovědět otázku, které čuně nemohlo počkat, až dostane jogurt na tácek, lovilo ho z kelímku packou a omatlalo půl stolu. Jak to mám vědět?? Žádné čuně jsem tady neviděl!! O něco později přišla otázka, na kterou jsem nemohl odpovědět vůbec. Nejsem rád, ale opravdu jsem na otázku „Piškote??? Cos to zas ukrad?“ nemohl odpovědět, protože kdybych otevřel tlamku k odpovědi, určitě by mi ten balíček růžových náplastí vypadl.

12. 2. 2010 13.00
A kruci!! Kruci!! Jsem znepokojenej kocour. Jsem ostražitej a nastraženej. Kocour. Tuším zradu. V obývacím území se objevila krabice. Velká. Hodně velká. Mám objevy rád, ale objevení krabice mne zneklidnilo. Zrakovými čidly jsem vyhodnotil, že velikost krabice nevylučuje možnost, že by mohla obsahovat prvky tečkované pohromady, hromadně vracené hromujícími oběťmi. Skutečnost, že z krabice nevycházejí příšerné zvuky, mne nikterak neuklidnila. Holce totiž podezřele svítily oči. Radostí. Naposled jí takhle svítily oči, když oznamovala prostřední a nejmladší holce, že máme pohromadu. Tečkovanou. V tašce. Pojal jsem vážné podezření, že teď bychom mohli mít pohromadu zase. Vrácenou. V krabici. V zájmu sebezachování mně jsem se klidil. Do spisovny na okně. Z ní jsem pohotovostně aktivovanými čidly zkoumal vývoj. Kalassymita a Tsunamissy krabici zálibně obhlížely. Nevypadaly znepokojeně. Pochopitelně. Nemají vědeckou předvídavost. Hrocha naopak krabice nezaujala vůbec. To mne zneklidnilo ještě víc, protože kdyby se Hroch o krabici zajímal, znamenalo by to, že obsahuje něco k jídlu. Nezajímal se o ni vůbec. Jsem opravdu velmi zneklidněn. Trochu mne chlácholí přítomnost velkého kluka. Sebezáchovně jsem usoudil, že jestli dojde k nejhoršímu a z krabice se vyřítí dva či více prvků tečkované pohromady, požádám velkého kluka o evakuaci na životě, zdraví a chlupech ohroženého vědce.

13.08
Jsem naježeně napnutej kocour. Holka začíná otvírat krabici.

13.09
Krabice je otevřená. Nic se nevyřítilo. To mne neuklidňuje. Hra „Teď se schováme a pak na strejdu pořádně vybafnem“ patřila u tečkované pohromady k nejoblíbenějším.

13.10
Holka noří ruce do krabice. Jsem plně připraven k střelhbité autoevakuaci.

13.11
Holka cosi táhne. Zahlédl jsem něco chlupatého. Pryč! Pryč! Hned! Zachraň se, kdo můžeš. Na nic nečekám. Odraz, skok, podkluz, podhrab, smyk a pryč. Autoevakuuji se nejrychleji, jak dokážu. Je mi jedno, že běžím tmou, protože světlo jsem svou evakuační rychlostí překonal a předběhl.

13.12
Jsem ve spisovně na skříni, v pokoji holek. Jsem naprosto roztetelenej kocour. Tetelím se obavami o holý život.

13.45
A kruci! Slyším holku. Něco volá. Volá na nějaké mourovaté splašené tele, které se zjančí kvůli chlupaté desce nového škrabadla, které kluk právě domontoval.

Piškot Pišutka v. t.

Foto: Vyhlížím! Vyhlížím tele. Fakt bych chtěl vidět, kdo se asi může leknout tak krotké a netečkované věci, jakou je škrabadlo.

Sdílejte!  |  O sdílení

13 komentářů

Reklama
Reklama