Komu zvoní tlama

Tak si představte – pánička se rozhodla, že nás bude trápit hlady! Ona je to děsně chytrá vosoba, jen co je pravda, furt vymýšlí, čím by nás překvapila, ale tentokrát si vymyslela pěknou fičurinu. Když byl čas oběda, doploužili jsme se k mističkám a jemným výrazivem ve svých oduševnělých tvářích jí dávali najevo, aby začala servírovat. Tato popletená ženština nám místo obídku hodila růžovej chrastící míček a řekla: "Jezte, havrani." Podívali jsme se po sobě a oční signalizace ostatních členů klupatého gangu mi dala jasně najevo, že to mám vyřídit. Začala jsem diskutovat, kde máme oběd! - kde je jídlo! - že máme hlad! - kdo tohle zrežíroval! - kam si ty granule schovala! - ale žena pošvihlá ukázala na míček a sedla si na kuchyňskou židli. To přesahovalo všechny meze. Vztekle jsem kopla do míčku a představte si! Vypadlo z něj pár granulí! Ty jsem s chutí schroustala a protože jsem bystrého ducha, začala jsem pacičkou šťouchat do míčku. Vždycky nějaká ta granulka vypadla a já se nakonec docela dobře najedla.
Horší to bylo s Bedřichem. Tenhle nervózní břichatec je zvyklý dostat všechno až pod nos. Přátelé, ten by venku v divočině umřel hlady i kdyby žil v myší kolonii. Namísto lovu se na míček zamračil a šel si zase lehnout. Po několika hodinách vstal, aby zjistil, že míček pořád leží tam, kde byl, s nezměněným obsahem. Žďouchnul do něj packou a vyšla granule. Zázrak přírody. Dal si granuli a pak zkoušel žďouchat dál, ale moc mu to nešlo. „Když nebudeš kreativní, nenažereš se,“ říkala mu dvounožkyně a Bedřich na ni mňouknul, že by radši pošel hlady. Nerozuměla mu.
Byl to pěkně otravný den. Ráno mě vzali za nějakými lidmi, kteří mi, považte!, píchli něčím ostrým do ruky a pak mi tekla krev. Dvounožci výskali, jaká jsem šikovná, ale byla bych je zabila pohledem! Venku sněžilo, doma byla tma a oni se rozhodli trápit nás hlady. Svolali jsme poradu. Dali jsme hlavy dohromady a rokovali o možných způsobech, jak v domácnosti opět nastolit pořádek. Byly jsme opravdu hladové kočičky a za všechno mohl ten blbej míček s ďourama. Zuřivě jsme k němu obrátili zvlčilý pohled a ... já vám ani nevím, kdo začal první, ale míček lítal ode zdi ke zdi. Vypadlo z něj tolik granulí, že jsme se všichni nadlábli. Ale nám to nestačilo! Museli jsme mu zajistit dostatečně přísný trest, a tak jsme do něj kopali, strkali, šťouchali... žádný fyzický kontakt nebyl dost dobrý, abychom vyjádřili jak nás s touhle fištróninou naštvali. Nakonec běhala i pánička. Sbírala granule po celé kuchyni a lamentovala. My se nejednou uchechtli pod fousy, že dobře jí tak, trýznitelce jedný. Když ještě po dvou hodinách šla z pokoje do pokoje a rozšlápla někde křupku, vrzala zuby.
Ale abych zde vypíchla alespoň nějakou přednost v servírování jídla ve zdejší domácnosti, musím zmínit hru s pralinkami. Představte si, že spíte v pelíšku, svítí na vás slunénko a najednou „žďuch“ – ten známý zvuk. Vyletíte a ejhle – pánička hází kočičími pralinkami po zemi. Ňufáte, čucháte, slídíte, kuličky nejdou nabrat do zoubků, před požitím je řádně profackujete a pak zjistíte, že jich bylo nějak málo! A na tohle, přátelé – na tohle je borec naše Konývka. Když totiž ňufáme po zemi, nestihneme si všimnout, že ženina lenivá chodí a schovává pralinky po našem teritoriu. Tuhle za květináč, tuhle do budky, tuhle na kraj police... A tu vám naběhne Koný, kterou žene věčný hlad, a do pár minut má vychytané všechny pralinky a olizuje si napraný břuch. Výjimečně něco zbyde, místečko, kam její nosní zrcátko nedočmuchlo, a to si pak vezmu do parády já nebo Bedřich. Nutno podotknout, že břichatec na to narazí náhodou, ještě větší náhodou si to shodí na zem a protože je mamlas a neumí to ze země sežrat, stihnu to dřív než pánička přiběhne a nabídne mu to z dlaně. Že prý nepodporuju jeho sebevědomí, ale herdek-frydek, co je mi do nějakýho sebevědomí!? Já jsem lovec a tady bude pořádek!
Teď už je večír a Bedřich pořád šťouchá nosem do míčku. A pořád z něj padají granulky. Z Bedřicha. Teda... z míčku. Jdu se na to podívat, jestli to dělá správně a podle instrukcí. Doufám, že dvounožce zítra ráno nenapadne naservírovat nám místo masíčka v mističce například celou konzervu propíchanou otvory, abychom si opět „zvyšovali sebevědomí“. To by mě fakt nakrklo, protože minule, když jsem do ní za extrémně tichých podmínek strčila celou hlavu, vyváděli jak pominutí. Blázni!

PS: Fotka jasně dokazuje, jak jsme byli zmateni situací a hledáme někde něco k snědku.

Sdílejte!  |  O sdílení

4 komentáře

Reklama
Reklama